1.

44 6 0
                                    

Stojím před vstupními dveřmi našeho domu, když v tom zevnitř uslyším nějaké rány. Abych byla připravena na případný boj, vytáhnu z opasku nůž dlouhy jeden loket. Pevně ho uchopím pravou rukou a levou stisknu kliku. Potichu otevřu dveře a podívám se na scénu přede mnou. Jedna postava se nad něčím sklání a něco říká, u ní stojí další dvě postavy z toho jedena se otočí. Oči mi zaplanou vyděšním, když uvidím jak z pochvy začne vytahovat meč. Zasyčí něco na ty dva a ten co se nad něčím skláněl se začne zvedat. Všichni​ tři vedle sebe stojí a v ruce mají zbraň. Přemýšlím zda se na ně vrhnu ale v tom se mezi jejich nohami utvoří škvíra a já spatřím svého otce.  Rukou si zacpu pusu a se slzami v očích je probodávám pohledem. Chci se pomstít a tak se vrhnu k tomu co mě spozoroval jako první. Nejspíš to nečekal a tak se mi podaří můj nůž zabodnout do jeho ramene.
"Za otce, bastarde." Než se ti dva zpamatují vyběhnu z domu.

Zaběhnu za roh a nedbám na kolemjdoucí lidi. Vyskočím a chytnu se konce zdi. Vyhoupnu se nahoru a  podívám se pod sebe. Když se pořádně rozkoukám všimnu si že jeden z těch chlápků je už na ulici a rozhlíží se. Po chvíli sledování mě to omrzí a tak se otočím. Pomalími kroky dojdu ke konci střechy a skočím na další. V tom za sebou uslyším jako by někdo běžel po naší střeše. Otočím se a uvidím tři muže jak běží za mnou. Vytřeštím oči a rozběhnu se ke konci střechy, seskočím a běžím až k hostinci kde jsou uvázáni koně. Odvážu koně hned na kraji, odběhnu s ním od ostatních koní a naskočím na něj. Nohy dám do třmenů a ještě než pobídnu koně, naposledy se otočím a uvidím je. Okamžitě pobídnu koně.  Pobízím ho tak ustavičně, že si ani neuvědomím, že už jsme v trysku. Koně ale stále pobízím, až jsme nakonec pěknou dálku od města. Muži, stále mě pronásledujíc, se nebezpečně přibližují. Kůň začíná ztrácet síly a tak zpomaluje.

                          ********

Jeden z nich mě drží pod krkem asi tak jednu stopu ve vzduchu. Už se mi začíná zatmívat zrak když v tom jeden z nich tlumeně promluví.
" Christiane už ji můžeš pustit. " Krk mi naposledy zmáčkne a pustí mě. Zhluboka nasaji vzduch a rozkašlu se. Rukama se opírám o měkkou hlínu a tisknu k sobě víčka. Roztřeseně se zvednu a podívám se před sebe kde stojí všichni tři.
" Proč jsem ji nemohl zabít?" Řekne ten co mě škrtil, nejspíše Christian.
" Copak si nepamatuješ naše pravidla? Nezabíjet nevinný. " Povzdechne si.
" A ty, musíš jít s námi. Vero už rozhodne co s tebou. " Z ničeho nic mě ten třetí čapne za předloktí a táhne mě ke svému koni. Vyhoupne se do sedla a mě pomůže abych si sedla za něj. Neochotně mu dám ruce kolem pasu a ucitím jak se mu napnou svaly. Jemně pobídne koně který se rozejde. Dostaneme se do cvalu a procváláme kolem Christiana.

Nejspíše po půl hodině dojedeme k domu párset metrů od hradeb města. Nemám absolutní tušení jaké město to je, protože mi nikdo nic neřekl. Christian seskočí z koně a jde k muži co stojí kousek od nás. On zatím sleze a pomůže i mě, což mě docela překvapí. Dojdeme k nim a jeden z nich promluví na toho vedle mě.
"Eduardo, nedělala to co neměla?"
"Ne." Zákroutí hlavou a podívá se na mě.
" Fajn." Řekne muž kterého stále neznám jménem a čapne mě za nadloktí. Dotáhne mě ke dveřím na které třikrát silně zatluče. Chvíli stojíme v tichu když tu se dveře otevřou. Škvírou mezi dveřmi a zdí ven nakoukne chlap kolem třicítky.
" Fredericko! Splnili jste svůj úkol?" Fredericko, stále mě držíc přikývne.
" Dobře, tak pojďte dovnitř." Otevře dveře dokořán. Fredericko mě zatáhne s sebou dovnitř a pokračuje do nějaké místnosti. Odtáhne ruku a nechá mě stát přibližně ve středu místnosti. Zbytek sem vejde a Christian zavře dveře.
" Tak. " Vydechne slova Vero a postaví se přede mě. " Vyprávěj." Podívá se na Fredericka a pohledem se vrátí zase ke mě.
" Jak jste řekl svůj rozkaz tak jsme ho splnili, jenže pak tam přišla tahle holka. " Dívá se na mě a při tom mě částečně propaluje pohledem.
" A proč jste ji přivedli za mnou, když je dcerou toho zrádce? " Fredericko se váhavě a zároveň vystrašeně podívá na Eduarda a Christiana. Pochopím že Vero tím naznačil že mě mohli zabít.
Fredericko si odkašle.
" No, přišlo nám rozumné ji za vámi přivést aby jste se rozhodl co s ní."
Vero povytáhne obočí a promluví ke mě.
" Umíš vůbec něco?"
" Co přesně máte na mysli? " Zeptám se ho a stejně jako on, vytáhnu obočí.
" Něco co by se ti mohlo hodit v boji a podobných věcech. " Řekne trpělivě.
" No tak umím střílet z luku, zacházet správně s mečem a nožem, běhat a různě skákat ze střechy na střechu a rychle běhat. " A pro efekt si vlasy prohrábne rukou.
" V celku užitečné. " Podívá se na Fredericka a pohledem mu naznačí aby v případě shody věci co jsem vyjmenovala souhlasil.
" No s tím nožem to umí. Podařilo se jí ho zabodnout do Christiana. " Odkašle si " A zdrhat, to jí jde taky. "
" Fajn tedy. Dejte ji pro jistotu že by chtěla zdrhnout do našeho provizorního vězení. " Otočí se a odkračí ke křeslu ve kterém se uvelebí.
" Ale- " nestačím doříct svou větu, protože mě už Fredericko s Eduardem vedou zmítající se ke sklepu.

Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Jun 10, 2017 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

Liana De La Cruz Kde žijí příběhy. Začni objevovat