Asi začnu od dětství, jak už jsem říkal, byl jsem terčem posměchu na základce mě měli rádi jen holky, vlastně jsem neměl v životě toho pravého kámoše, který by mě vždycky nechytil za ruku abych nespadnul do té hluboké jámy, vždycky jsem tam spadnul, vždycky jsem se těšil až budu doma a schovám se přede vším. Jen kvůli tomu, že mám zrzavý vlasy a měl jsem odstáté uši, jsem neměl právo absolutně na nic..
Všude jsem byl navíc. Je to zvláštní pocit. V dětství jsem měl jen rodinu, rodina to byla ta skupina lidí, za kterýma jsem vždy přišel s každým problémem, věděl jsem že tam vždycky budu vítán a všechno. Nikdy jsem nikomu nevěřil, vlastně proto začala moje fobie z lidí.
Dřív jsem nebyl jako teď, že bych jentak procházel vlak plnej lidí, nebo obchodní centrum. Možná tomu nebudete věřit, ale já byl od těch lidí tak "pomlácenej" že už Jsem se bál. Pokaždé když jsem byl někde mezi lidmi Dostával jsem údery, jeden za druhým. Když jsem vyšel z baráku a šli lidi tak jsem běžel zpátky za vrata aby mě neviděli, chodil jsem se sklopenou hlavou, neexistovalo že bych šel nikde sám, když jsem měl jít někam kde je hodně lidí, měl jsem trému jako bych měl jít na popravu, většinou jsem vždycky utekl. Když mi umřela babička která byla vlastně můj anděl, ano anděl..byl jsem rosekanej úplně, říkal jsem si jestli to může být ještě horší, jo.. Může to být horší. Následně mi umřeli další milovaný lidi z rodiny.V tu dobu jsem byl jako v bažině, pomalu tě to táhne na konec, ale ty kopeš nohama a na ten konec nechceš, kopal jsem rukama nohama vším jen abych tam neskončil, bohužel mě zradil hned druhej nejlepší člověk v životě, můj táta.. To byla šílená rána. Bohužel i přes mou snahu jsem se díky tátovi na to dno dostal. Nedokážete si představit tu bolest. Když vám odejde táta za jinou rodinou. Ano smrt by byla horší ale tohle je skoro podobný. Máma byla na dně a tu ránu schytala nejvíc než my s bráchou a opravdu jí to odrovnalo. Zůstali jsme na všechno sami. Teď byla řada na mě! Já se musel zvednout a něco dělat, mámě jsem pomáhal, o domácnost jsem se staral jen já a brácha. Jo musel jsem mu nahradit tátu. Myslím si že kdyby máma začala pít nebo jinak blbnout tak by jsme skončili v děcáku.. Jsem pyšnej na svoji mámu že se dokázala schopit a nevzadala to..Jde o to že jsem se musel schopit a postarat se o následky který táta zanechal. Byla to od života silná rána ale taky zkušenost. Od té doby jsem rozumnější a všechno, víc mi to myslí než klukům v mojím věku. Mám větší citové vnímání, poznám když někomu něco je, pokaždé jsem každýmu pomohl, vydal jsem se tou cestou že budu všem pomáhat, psychicky. A třeba jednou když budu potřebovat tak pomůžou zase oni mě. V tu dobu jsem všem holkám a tak pomáhal když měli problém, vždycky říkali jak jsem úžasnej a tak, i klukům jsem pomáhal no prostě všem jsem pomáhal. PRÁSK! mám problém, potřeboval jsem pomoc, v tu chvíli se nějak ty lidi ztratili, kde jsou ty řeči, že se můžu spolehnout atd? Byli to jen kecy. Pozor! Objevil se jeden člověk Jaroslav. Zastal jsem mě před falešnýma, zavistivima lidma. V tu chvíli jsem si říkal že to není možný že někdo existuje někdo kdo by mi pomohl. Začali jsme se spolu bavit, bylo mi divný že nikdo ho nemá rád ale co vždyť on mi pomohl, říkal jsem si že s ním se vydám stejnou cestou. CHYBA! Byl to falešnej nejlepší kamarád. V prváku jsem dostal další ránu, další zrada, další smutek, další zkušenost, další nedůvěra.. Šel jsem na tu zk*rvenou školu kvůli němu, skončil jsem tam kde jsem skončil. Jsem mezi debilama a je to tu zas, celej druhák jsem doma probrečel, bral jsem prášky na uklidnění, byl díky stresu furt nemocnej, všichni se mi smáli, jen tak ke mě přišli a kopli mě. Jarin se mi jen z dálky smál. Smáli se mi i mistři, nechcete zažít to co já jsem tam prožíval. Byl jsem terč posměchu.
Pak jsem byl asi třikrát u psychološky. Zlepšilo se to, postavil jsem se z dna, začal jsem si poprvé v životě určovat cíle. Ve škole se to taky sklidnilo, ukázal jsem jim ze já nejsem ten člověk co se nechá. Díky Jarinovi jsem skončil tam kde jsem skončit nechtěl, prožil jsem další peklo, další zkušenosti. Psychološka mi říkala že je neuvěřitelny jakej mám rozum na svůj věk. Začal jsem posilovat, všechno jsem děl jen proto abych si vytvořil sebevědomí a nemusel se stydět před těma kret*nama.
