Moderní Mág

Část 7.

Pomalu přicházeli ke mně. V místnosti byli 3 kabinky. Prohlédli první dvě nakonec se blížili ke mně. Opřel jsem se zádama o zeď a zapřel se nohama o protější zeď. Chtěli otevřít kabinku, ale nešlo jim to. Zamknul jsem a doufal, že to nebudou řešit. Jeden z nich se podíval pod dveře, jestli tam nejsou nohy. Naštěstí jsem je měl zapřený o zeď. ,,Tady není, pujdeme se podívat k dalším trezorům, někde být musí. Třeba šel po kolejích, to ho ještě doženeme." řekl jeden z nich a pomalu odcházeli. Pár minut jsem ještě netrpělivě čekal až jsem na konec slezl. Ladně jsem odemkl kabinku a pomalým a tichým krokem se vytrácel z mužských záchodů. Až po chvilce, co jsem byl zamčený na záchodě, jsem si uvědomil, že mám v kapse tu hůlku. Vytáhl jsem ji, protože jsem chtěl zkontrolovat, jestli jsem jí nezlomil. Naštěstí ne. V druhé kapse jsem měl ještě malou lahvičku. Zelenou lahvičku. Po východu ze záchoda jsem přemýšlel, co budu dělat. Nemůžu tady jen tak sedět a čekat. Rozhodl jsem se vrátit odkud jsem přišel. Zabral jsem za dveře, které vedli k výtahu, ale bohužel neúspěšně. Možná i dobře. Vydal jsem ze svého mozku tedy jiný nápad. Půjdu podél kolejí. Jinou možnost ani nemám.
Rozešel jsem se do tunelu. Byla tam tma. Žádné světlo. Ani malinký paprsek naděje. Šel jsem asi deset minut. Stále nic. Ticho a studený vítr na mých nohách. Za malou chvilku jsem zasebou slyšel nějaký rámus. Otočil jsem se a tam jel nějaký vlak. Nevím jestli se tomu dá říkat vlak, ale je to vozítko na kolejích, celé ze železa a s malou lucernou. Doběhl jsem k blízkým dveřím a klekl si vedle nich. ,,Snad mě neuviděj." řekl jsem si v duchu, ale částečně i nahlas. Klekl jsem si a čekal až to železné vozítko přejede kolem mě. Za chvilku přijíždělo blízko ke mně a já si zkousl jazyk, abych nevydal ani hlásku. Snažím se být co nejtišší. Projeli kolem a nevšimli si mě. Na chvilku jsem slyšel jak zastavili a bavili se o jakýmsi nákladu. ,,Uf!" oddechl jsem si. Pokračoval jsem v cestě. Za malinkou chvilku jsem došel k výhybce. ,,Doleva, doprava. Kam jít?" Něco mě táhlo na levou stranu, ale kdybych věděl, co mě čeká, ani bych tam nešel.
Po minimálně kilometru cesty jsem došel k obří propasti. Nebylo ani vidět, jak je hluboká. Vedly přes ní jen koleje. Bylo by moc riskantní to přejít. Vratké železné koleje, které vypadají, že za chvilku spadnou. Dostal jsem lepší nápad. Napadlo mě počkat, než přijede další vlak a nastoupit. Samozřejmě tajně. Vlaky, které jsem viděl projet měly vždy vzádu krabice a za ně se podle mých rozpočtů dalo schovat. Rozhodnuto. Čekal jsem asi dvě minuty za sloupem. Za chvilku přijel nějaký muž společně se.. Skřetem? Vypadal tak. Dlouhý nos a uši. Zvláštní. Když začali brát jakési balíky. Já jsem rychle, ale přesto velice opatrně naskočil do zádu ke krabicím. Hlavně, aby mě neslyšeli! Slyšel jsem jak muži zasedli a vlak se pomaloučku rozjížděl.