Remember? w/GEJMR

Drei

*Pohled Kuby* 

Odešla..teda spíše utekla. Díval jsem se na dveře,které nechala otevřené. Za pár minut se v nich objevila sestřička,aby mě zkontrolovala. ,,Nic vás nebolí?" zeptala se a přitom si prohlížela to místo po ráně. ,,Ne  nic mě nebolí" odpověděl jsem,aniž bych se na ni podíval. ,,Dobře dobře" zakývala hlavou ,,můžeme vás pustit". ,,Můžu jít?" pro jistotu jsem se ještě zeptal. ,,Ano můžete odejít klidně hned" usmála se ,,a když tak na shledanou". ,,Na shledanou" postavil jsem se,vzal jsem si mobil,který ležel na stolku vedle a odešel z pokoje. Prošel jsem celou nemocnici a vyšel ven. Šel jsem rovnou domů. U dveří neklidně přešlapoval pošťák s balíkem v ruce. Zvonil na číslo mého bytu. ,,Potřebujete něco? Zvoníte na mně" přišel jsem k němu blíže. ,,Eh ano mám tu pro vás balík" otočil se na mě a stčil mi pod ruce papíry a tužku. Všechno jsem podepsal a převzal si balíček. ,,Na shledanou" řekl a rychlostí světla zmizel. S balíčkem v ruce jsem šel nahoru. Cestou jsem zjišťoval od koho je...od Lin... 

*Pohled Lindy* 

Chtěla jsem si dnešní den zapsat do svého sešitu,ve kterém jsou všechny ty věci co se staly,jak děti rostly a jak Kubu miluju,ale nemůžu to najít. Měla jsem to schované ve skříní pod hromadou oblečení,ve kterém se nikdo nikdy nepřehraboval. ,,Byla jsem na poště zlato...poslat nějaké balíky příbuzným" ozvala se zezdola matka. ,,Okey" zakřičela jsem ji odpověď. A v ten moment mi to všechno došlo..ona to poslala Kubovi! Neuvědomila jsem si,že jsem tam psala i jeho adresu. Tak a teď je to celé pokažené...teď si to přečte a já budu v maléru,protože si bude myslet,že ho chci zpátky...co víc si přát,že? Skočila jsem na postel a zadívala jsem se do stropu..nezbývá nic jiného,než jen čekat až se nějak ozve...

*Pohled Kuby* 

Konečně jsem došel nahoru,odemkl jsem si a šel rovnou do obývacího pokoje. Odhodil jsem klíče stranou a snažil jsem se dostat do toho balíku. Konečně se mi to povedlo..roztrhl jsem obal. Byl to nějaký sešit s tvrdými deskami,na přední desce byla fotka...Aničky a Honzíka. Cítil jsem  jak se mi v očích objevily slzy. Otevřel jsem to,hned vepředu přímo uprostřed stránky byla naše společná fotka...ona ještě s velkým břichem. Listoval jsem dál a doslova hltal každé slovo. Zastavil jsem se na stránce na které byla naše fotka a dlouhý text:

Kubo...i přesto,že si mě opustil a tím mi bodl kudlu do zad,tě stále miluju,ale musím tě nechat jít. Musím na tebe zapomenout NAVŽDY. Ach jo...škoda,že nevidíš jak naše děti dovádějí...musím jim vynahrazovat otce..otce,kterého doposud neviděly. Vím jsou moc malí,aby si to uvědomovali,ale já si myslím,že by každé dítě mělo mít otce už od začátku. 

Každičkou minutou mi hlavou prolétne otázka PROČ? Mám otázky,ale nemám nikoho kdo by mi na ně odpověděl. Je směšné,že to tady píšu...vždyť si to nikdy nepřečteš...ale to je asi pointa. Chci se konečně někomu svěřit..i když to je jen papír. Ani nevíš jak mi je líto to,že tě teď nemohu chytnout za ruku anebo obejmout. 

                                                                                                                                          Sbohem, Linda. 

Když jsem dočetl poslední slova,rozbrečel jsem se. Sešit jsem odložil a rukama si otíral mokrou tvář. ,,Lindo...chci tě zpátky!" zakřičel jsem přes celý byt,i když mi bylo jasné,že mě neuslyší ,,miluju tě!".