Sweet Creature (Harry Styles)

I.

Vítám, tohle je spíše úvodní díl ale i tak díl. Budu ráda za vaší přízeň (haha). All the love. 

To, co se stalo, nebyla vlastně možná ani z daleka její vina.

-

Bylo páteční letní odpoledne. Spěšně jsem sebrala kelímek s horkým kafem z pultu kávového stánku, hodila do plechovky s nápisem „spropitné" zbytek drobných, které jsem měla a věnovala slečně za pultem úsměv.

„Děkuji!" Stihla jsem ještě vykřiknout, než jsem se rozeběhla na protější stranu ulici, kde byla autobusová zastávka, na kterou jsem měla namířeno. Jen co jsem doběhla a popadla dech, se ze zatáčky vynořil červený dvoupatrový autobus. Výborně. Pomyslela jsem si. Dnešek se vyvíjel vcelku dobře, až na moji neustálou nedochvilnost.

Jen co mi autobus zastavil před nosem a jen co se otevřely dveře a vyvalili všichni ti lidé, jsem si, bez ujištění, zda vážně všichni vystoupili, chtěla nastoupit.

Ve chvíli, kdy ovšem dělám první krok do autobusu, se málem řítím na zem, protože mě z autobusu někdo vystrčil.

„To si ze mě snad děláš srandu?!" Spustil člověk, respektive vysoký muž s hnědými vlnitými vlasy a zelenýma očima, který mě právě vytlačil zpět na ulici.

Rozkoukala jsem se a promnula si oči, autobus, do kterého jsem se snažila dostat, zavřel dveře a odjel. Sakra.

„Máš dávat pozor!" Ohradila jsem se a dala ruce v pěst, jako bych ho snad chtěla udeřit. Což bych vlastně málem i udělala, kdybych ovšem ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala, nemusela bojovat se zadržováním smíchu. Jeho květinová košile, která předtím hrála v barvách zapadajícího slunce, byla teď hnědá, barvy latte. A hlavně promočená.

Karma je zdarma.

„Podívej, cos udělala!" Pokřikoval neustále a rozhazoval přitom rukama. Vypadal jako zuřivý býk, až na to, že jeho pleť zůstávala dokonalé světlá a ne červená, jako když se snad rozzuří váš táta nad známkami.

„Já co jsem udělala? Kvůli tobě přijdu pozdě!" Zaskučím a nervózně si rukou prohrábnu tmavé, vlnité vlasy.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než počkat na další autobus. Z kelímku jsem usrkovala zbytky kávy, která ale nechutnala už tak dobře, jako by chutnala, kdyby kelímek byl plný, a než se mi cizinec vytratil z pohledu, vyslechla jsem ještě několik komentářů ohledně zašpiněné košile a zkaženého dne.

*

S rukama ve vlasech, jako bych si je chtěl vytrhat, jsem se po několikáté podíval na svou košili, která měla motiv, jako by ji někdo batikoval v kávě.

Sakra.

Řekl jsem si sám pro sebe a kopl do štěrku, který jakoby se rozvířil a zaprášil tak mé černé polobotky. Na nějakou takovou nehodu jsem vážně teď neměl čas. Tohle měl být ten nejdůležitější den mého života, tedy alespoň jsem v to doufal a věřil, protože teď to vypadalo jako spíše nejvíce nepovedený

Vydal jsem se po ulici od autobusové zastávky směrem k baru Ginwick, kde pracoval Liam a kde se shodou okolností dnes konala firemní akce jedné z menších nahrávacích společností Londýna.

Liam byl můj dlouholetý kamarád a barman v již zmiňovaném baru, dokázal mě vysekat z již nespočetně problémů a vždycky tu byl pro mě, aby mi pomohl. Jediná věc, ve které jsme se mi dva asi neshodovali, byl hudební vkus a názor na život. Ale to teď nebylo podstatné.

Byl to právě on, kdo mi domluvil maličké vystoupení, abych se mohl předvést, abych měl šanci zaujmout. Abych se dostal blíže ke svému snu.

Nenech se rozhodit.

Opakoval jsem si, dokud jsem nevzal za kliku černých dveří, na kterých vysela cedulka „otevřeno". Když jsem dveře otevřel, uhodil mě nepříjemný pach kouře z cigaret smíchaná s alkoholem. V baru bylo veselo, nebylo slyšet věty, aniž by se vám do ní nepřipletla věta někoho absolutně jiného od absolutně jiného stolu. Z beden hlasitě hrála pop-rocková hudba.

Zhluboka jsem se nadechl, kouř mě zaštípal v plicích a na prsou mě zapálila doposud mokrá košile od horkého kafe. Chtěl jsem se co nejrychleji vypařit do zaměstnanecké místnosti a převléknout se do něčeho čistého. Do čehokoliv. I kdybych měl snad kolem sebe uvázat barmanskou zástěru.

Místo toho ale jako kdyby se veškerá pozornost strhla na mě.

„Harry!" Slyšel jsem Liamův hlas, který se ke mně přibližoval odněkud z davu.

Zůstal jsem zaraženě stát ve vstupních dveřích, nevěděl jsem, jestli se mám otočit a utéct pryč nebo jen zůstat stát. Než jsem se ale stihl rozhodnout, Liamova silná potetovaná ruka mě držela za předloktí a táhla mě do davu.

„Liame ne, pusť mě, no tak, nemůžu takhle vystupovat."

Muž s hnědými vlasy se na mě ovšem ale neotočil.

Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat, stál jsem uprostřed malého pódia. Vlastně ne možná úplně tak pódia, jako spíše vyvýšeného prostoru téhle zašívány, taková malá terasa, za kterou byla tmavě modrá opona a za oponou všechen bordel a rozbité židle a stoly z povedených večírků.

Už tolikrát jsem tady na tom místě zpíval. Bylo to, jako bych ho znal od narození a dokázal se po tomto místě s mikrofonem v ruce pohybovat i po slepu.

Dnešek byl ovšem jiný.

Stál jsem uprostřed tohohle improvizovaného pódia s košilí politou kávou a koukalo se na mě hned několik desítek párů očí.

A já nebyl schopný ze sebe vydat hlásku.