Občas už nevíme jak dál. Nevíme už co by jsme chtěli dělat dál ale víme jen jedno. Jedno a to že chceme mit vedle sebe tu osobu, tu osobu kterou miluje. Přemýšlíme jak by to mohlo být ale stejně nic takoveho nebude. Občas prostě už na nic nemáme a pouštíme si dokola tu a samou písničku a vzpomínáme. Řešíme strašné hlouposti i když víme že nic nevyřešíme. Furt se zaobirame minulostí. Co jsme mohli udelat a co by jsme mohli změnit. Každý si minimálně jednou projde takovým obdobím. Nikdo z nás nešel jen rájem. Každý šel i jednou po hřbitově. Každý tam tudy šel a měl i slzy v očích protože číst ty náhrobní kameny je něco. Pak když dojdeme tam kam jsme potřebovali slzy už neskrýváme. Necháme jim volný průběh ať si dělají co chtějí. Přemýšlíme nad tim co by se změnilo kdyby ta osoba tu s námi furt byla. Co by se stalo kdyby jsme umřeli za ni.. Obcas se ptame "Kdo by brečel a komu bych chyběl/ a kdybych zemřel/a?" Ale na tohle nam nikdo neodpoví. Každý z nás by chtěl jednou zemřít třeba i jen na deset minut, ale prostě chtěli by jsme vědět kdo by pro nás brečel. Nejradši bx každý chtěl být jednou mrtev. Někdy prostě stojíme a přemýšlíme zda máme zemřít a nebo máme žít bez důvodu. Někdy je tady pro nás jen jedna osoba která nás drží nad vodou. Jenže co by jsme dělali kdyby jsme o ní přišli? Šli by jsme za ní? Smířili se stim? Prostě nasel by se nekdo jiny? Vratil by se a chránil nás jako anděl? Ale tohle jsou otazky na které si dokážeme odpovědět až když o ni přijdeme. Skoro nikdo neví co je to za bolest dokud to neprožije. Každý z nás byl na pokraji zhroucení ale vždy se z toho nějak dostal
