Venku byly spousty lidí. Tak moc, že si nikdo nevšiml nenápadného stínu, který se schoval do vedlejší uličky. Byla to malá postava zahalená v trochu ošoupaném plášti. A chovala se velmi rozrušeně. Na konci uličky, ze které vedl jen jeden východ, se zastavila a rozhlížela. Po chvíli zaťukala na zeď napravo od ní. Pak znovu. A ještě jednou. Ozvalo se tiché zasténání a zeď se otevřela. Postava v plášti vešla dovnitř a mávla za sebou rukou. Dveře se za ní zavřely. "Dnes jsi tu nějak brzo," ozvalo se zpoza záhybu chodby, do které stín vešel a podstava při zvuku těch slov nadskočila. Když se zahalená postava otočila a uviděla, jak se tam o stěnu opírá asi patnácti-letý kluk s krátkými černými vlasy. "Uff. Nemůžeš mě takhle lekat. A ty jsi tu taky nějak brzy, Maxi."odpověděla postava, sundala si plášť s kápí a usmála se na svého kamaráda: "Myslím, že jsme tu tak brzy ze stejného důvodu. Kde jsou ostatní ?"Jak si sundala kapuci spadli jí do obličeje zrzavé, až do středu zad dlouhé vlasy a tak si je musela urovnat."Nevím, podle toho co jsem viděl by tu už měli být." řekl Max odešel zpátky to místnosti, do které ústila tato chodba.Nebyla to nijaká úžasná místnost. Byla to spíš taková jídelna a obývací pokoj dohromady. Napravo byla velká pohovka ztlučená ze dřeva, které našli nebo si obstarali, a vycpaná starými hadry. Za ní bylo křeslo, které taky už ledasco zažilo, jako vždy obsazené jejich "strýčkem". Už byl postarší - něco kolem padesáti až šedesáti lety. Vlasy už mu trochu bělaly a měl spousty vrásek, jak od smíchu, tak ze starostí. Měl mnohokrát opravované oblečení z obyčejné látky a sandály, které se už skoro rozpadaly. Nalevo byla deska, která stála na pěti nohách a kolem ní byly rozestavěny židle a kousek za tímto stolem byla malinká pec tak akorát na to, aby se na ní dalo vařit. A nad touto pecí byla polička s nějakým kořením, která hrozila, že každou chvíli spadne. Z této místnosti pak byla ještě jedna chodba, která vedla do druhého patra budovy, kde byla poslední místnost rozdělena látkou uprostřed. Byla to ložnice pro všechny obyvatele tohoto místa. Max si šel sednout na pohovku vedle Strýčka, který se o ně všechny staral, když byli menší."Co se stalo ? Proč jste doma tak brzy ?" zeptal se strýček tichým ale pevným hlasem."Kněží boha Orkela začali kázat lidem o spojení magických schopností a temných bohů, kterým dle jejich názoru chceme pomoct s cestou na tento svět a o tom jak používání magie narušuje ochranu proti démonům, kterou nám jejich bůh daroval a velmi ho hněvá jakékoliv spojení s takovými lidmi. Také mluvili o tom, jak lidé přijdou k magii tím, že obětují svého nejlepšího přítele a ten jim po smrti slouží v podobě magických schopností a tím jeho duše trpí až do doby, kdy zemře její provozovatel. Začínám se obávat těchto kněží, protože jim naslouchá čím dál tím víc lidí. A vypadá to, jako by s nimi souhlasili. Oni snad zapomněli, co pro ně magie vykonala. Že je zachránila před temnými bohy a ne jim je vydala." Jak pokračoval, tak pomalu zesiloval svůj hlas, až skoro křičel."Uklidni se Maxi. My nejsme kněží Orkela, abys nás tu přesvědčoval. Jsem stejný jako ty." Jakmile Strýček domluvil, tak se ozvalo otvírání vchodu."Evelyn, běž se prosím podívat, kdo přišel." Zrzavá holka se na Strýčka usmála a šla se podívat, kdo to je."Občas mám pocit, že bych se radši odstěhoval někam, kde mají k magii jiný přístup. Přinejlepším na úplně jiný světadíl a ne jen do jiného města. U těchto kněží mám už pořádný vroubek." Ozval se přátelský hlas a když míjel ohyb chodby naboural rovnou do Evelyn, která se velkému muži vrhla kolem krku. "Ravene !!!"
