Město, kde jsme se našli

Bylo to dávno. Už moc dávno. Člověk by řekl, že ta etapa už je za mnou, přeskočená, přesněji dokončená, ale nebyla. Minulost nás vždycky pronásleduje. Plíží se za námi skrčená ve stínu naší postavy a opatrně do nás zařezává své drápky. Otevírá tak rány, které jsme si nanesli sami nebo které nám nanesl někdo jiný. Jenže dá se to tak vůbec říct? Že nám je způsobil někdo jiný? Přesně nad tím jsem přemýšlela, když jsem se procházela městem, které mi přirostlo k srdci a které se tak změnilo od chvíle, kdy jsem se v něm procházela naposledy.

Minulost na mě dýchala na každém kroku, ať už to byla minulost mého dospívání, dětských let či ta, kterou zažili předci. Město plné vzpomínek, pověstí, legend, kouzel a dalších zázračných věcí, které se mi jako asociace objevovaly v myšlenkách a při tom se stále točily kolem toho stejného.

Na duben bylo kupodivu teplo. Až moc, řekla bych, a moje „až moc" se charakterizuje tím, že si na sebe beru dlouhé šaty. Tyhle s květinovým vzorem jsem dostala od mámy jako dárek k úspěšnému složení zkoušek na univerzitu. Když jsem se v nich poprvé viděla v zrcadle, cítila jsem se jako Persefona, zároveň jako Athéna, ale to bylo nejspíš kvůli tomu, že jsem něčeho dosáhla; že jsem něco ve svém životě zvládla. Můj život se obecně skládal z důkazu sama sobě, že za něco stojím; že jsem schopna dosáhnout čehokoli. Nepotřebovala jsem to dokazovat ostatním, protože i když by se ze mě měl stát kobereček, tak si ostatní stále budou stěžovat, že nejsem dostatečně rovná. Člověk nikdy nevyhoví všem, tak proč nezačít vyhovovat sobě?

Můj život se kromě zamýšlení nad minulostí, filozofických úvah, školy, rodiny a nápadů skládal z drobných radostí. Pohled na keřík růží na parapetu, zpívání si u mytí nádobí, květinové šaty místo riflí, posezení v deštivé dny v kavárničce, citáty, co se dotýkají duše, hlazení huňaté kočičí srsti – život byl plný takových drobných chvil radosti a občas se mi zdálo, že dokonce tvoří základ našeho bytí a že se v nás snaží probudit něco, co nás zachrání a co rozzáří náš vnitřní svět. U mně to byla nekonečná něha. Kolikrát se mi dokonce zdálo, že místo krve v mých žilách protéká právě tento cit.

Když jsem ho zažila poprvé, pochopila jsem, jak podstatné je v naší době umět tento pocit v sobě najít. Jsme krutí vůči sobě a vůči druhým a občas právě tato emoce je tím, co hledáme v duši toho druhého. Díky tomu jsem taktéž začala chápat, že lidský život není boj. Je to tok řeky. Není sice jasné, kam se dostaneme, ale stále každého z nás někam nese a kam – to už je na nás.

V minulosti jsem nechápala důležitá pravidla života. Zdály se mi moc složitými, nepopsatelnými a komplikovanými. Žila jsem principem, že když mi není špatně, tak si k tomu nějaký důvod vymyslím. Toužila jsem po pozornosti. Toužila jsem po lásce a myslela jsem si, že když si budu hrát na oběť, tak ke mně bude život bez pochyb milostivý a dá mi to, co tak moc chci. Přiznejme si, každý z nás přeci chce být v životě jen šťastný a spokojený, ale jak můžeme získat tento stav, když ani nevíme, jak vypadá a jak ho máme vlastně cítit?

Tenkrát jsem chtěla něco, co jsem mít nemohla, protože jsem ani nevěděla, jak to vypadá. Jednu dobu jsem za to na sebe byla naštvaná. Chovat se tak sobecky – nikdy jsem neměla sobectví ráda. Sobectví námi nemůže ovládat, ale především my jim, ale nechápala jsem to. V mladších letech jsem dělala hodně chyb, ale po nějaké době mi došlo, že od toho tu všichni jsme. Děláme chyby a učíme se z nich. Život funguje jako obrácená škola – dostáváme test a na bázi jeho chyb se učíme a když před sebe dostaneme stejný test, už známe správné odpovědi. Neplatí to ale vždy, pochopitelně.

Procházela jsem známým místem, rozhlížela se okolo, snažila si zapamatovat každý detail – nebe, lidi okolo, nálady, vůni historie, zkrátka všechno, co šlo, a i když jsem původně tímto místem procházet neměla, chtěla jsem. Drobná radost přeci. Usmívala jsem se, protože jinak se to nešlo. Nekonečná něha smíšená s radostí naplňovala mé srdce a úsměv se sám vykresloval na mé tváři. Ze strany to možná vypadalo divně, nevadí. Všichni mají své brouky v hlavě, tak ať si tam něco šuškají, zatímco já se budu radovat životu.