Petr a Lucie - Romain Rolland

11

TAK SE DOČKALI SOBOTY PŘED Květnou nedělí. Vídali se denně po celé hodiny; a už se ani nesnažili skrývat. Nebyli již povinni vydávat světu počet ze svých skutků. Byli s ním spojeni vlákny tak tenkými, tak blízkými přetržení! — Přede dvěma dny se začala veliká německá ofensiva. Vlna útoku se valila v šíři téměř sta kilometrů. Městem zachvívala ustavičná vzrušení: výbuch v Courneuve poděsil Paříž jako zemětřesení; ustavičné poplachy stále burcovaly ze spánku a rozjitřovaly nervy. A zrovna toho sobotního rána se po rozčilené noci každý, komu se podařilo zdřímnout teprve velmi pozdě, probouzel za dunění tajemného děla, ukrytého kdesi v dálce a tápavě rozsévajícího smrt až odkudsi od Sommy, takže to vypadalo jakoby odněkud z jiného světa. Při prvních ranách, považovaných za bomby z vrátivších se německých letadel, lidé se poslušně uchýlili do sklepů; ale trvalé nebezpečí se stává zvykem a život se mu přizpůsobuje; ba nalézá v něm téměř půvab, když nebezpečí není příliš veliké a hrozí všem. Bylo ostatně příliš krásně, takže bylo hříchem pohřbívat se za živa v podzemních úkrytech. A tak před polednem všichni pařížští obyvatelé byli venku; a ulice, parky a kavárenské terasy měly za tohoto zářivého a horkého odpoledne sváteční vzhled. Právě toto odpoledne si Petr a Lucie zvolili pro výlet do chavilských lesů, daleko od lidí. Žili již deset dní v zaníceném klidu: hluboký mír v srdcích a nervy rozechvěné. Je to pocit, jako byste byli na ostrůvku, kolem něhož zběsile krouží proud vody, zmocňuje se vás zraková i sluchová závrať. Ale sklopíte-li víčka, a přitisknete-li ruce na uši, a když závora na dveřích je zastrčena, najednou se v nitru rozhostí ticho, oslnivé ticho, nehybný letní den; a v něm Radost neviditelná jako skrytý pták zpívá svou píseň, plynnou a svěží jako potůček. Ó radosti, kouzelný pěvče, švitořivá písni štěstí! Dobře vím, že stačí malá štěrbinka mezi víčky nebo aby prst přestal chvilku tlačit na ucho, a hned zase spatřím pěnu a uslyším hukot proudu. Stavidlo příliš slabé! A vědomí, že přehrada je tak slabá, ještě více rozněcuje Radost, protože vím, že je ohrožena. I naprostý klid a mlčení mají výraz vášnivý...
Když přišli do lesa, drželi se za ruku. První jarní dni jsou mladé víno, jež stoupá k hlavě. Mladé slunce opájí čistou šťávou ze své révy. Lesy, ještě holé, jsou zaplaveny světlem; a modré oko nebes proniká mezi bezlistými větvemi a okouzluje a uspává rozum... Téměř ani mluvit se neodvažovali. Jazyk se vzpíral dokončit začatou větu. Nohy byly malátné a kráčely jenom s nechutí. Potáceli se pod sluncem a tichem lesů. Země je lákala. Položit se na cestu! Nechat se unášet na obvodě velikého kola světů...
Vylezli na svah u cesty, vešli hlouběji do mlází a lehli si vedle sebe na suché listí, z něhož se prodíraly fialky.
První ptačí písně a vzdálené dunění děla se mísily do hlasů vesnických zvonů, ohlašujících zítřejší svátek. Zářivý vzduch se chvěl nadějí, vírou, láskou, smrtí. Třebaže byli tak sami, mluvili tiše. Srdce měli stísněná. Štěstím? Nebo vnitřní trýzní? To by nebyli dovedli říci. Byli pohříženi v snění. Lucie, nehybně ležíc s pažemi podél těla, s očima otevřenýma, zadumanýma a upřenýma k obloze, cítila, jak se v ní probouzí ztajené utrpení, jež se již od rána snažila zaplašit, aby jí nezkalilo tento radostný den. Petr si položil hlavu na Luciin klín, do dolíku její sukně; jako dítě, když spí s tváří přitulenou k teplu matčina lůna! A Lucie mlčky hladila oběma rukama uši, oči, nos, rty milovaného hocha. Drahé zduchovnělé ruce! Petrovi se zdálo, že mají jako ruce pohádkových vil na konci prstů drobounká ústa. A jinoch, vnímavá klávesnice, tušil podle vlnek probíhajících pod prsty všechno, co se dalo v milenčině duši. Zaslechl ji vzdychat, ještě než zavzdychala. Lucie si sedla, naklonila tělo dopředu a přitlumeně zaúpěla stísněným hlasem:
„Ó Petře!"
Petr na ni vzrušeně pohlédl.
„Ó Petře! Co jsme? Co se na nás žádá? Co žádáme, co chceme my? Co se v nás děje? To dělo, ti ptáci, tato válka, tato láska... tyto ruce, toto tělo, tyto oči... Kde to vlastně jsem? A co vlastně jsem?"
Petr ji ještě nikdy neslyšel mluvit tak blouznivě a chtěl ji vzít do náručí. Ale Lucie odmítla:
„Ne, ne!"
A zakryvši si tvář dlaněmi, zabořila hlavu do trávy. Petr ji polekaně prosil:
„Lucie!"
A sklonil hlavu až k její hlavě.
„Lucie!" opakoval. „Co je ti? Je to kvůli mně?"
Pozdvihla hlavu:
„Ne, Petře!"
Uviděl v jejích očích slzy.
„Ty se trápíš ?"
„Ano."
„Proč?"
„Nevím."
„Pověz mi to..."
„Ach!" řekla. „Stydím se..."
„Stydíš se? A proč?"
„Pro všechno."
Zmlkla.
Již od rána ji ustavičně trýznila smutná, bolestná, ponižující představa. Její matka již také podlehla otravě tím jedem, který kvasil v chlípném prostředí válečných továren, těch lidských kvasných kádí, a přestala se ovládat. Měla doma prudký žárlivý výstup s milencem nedbajíc, že dcera všechno slyší; a Lucie se tak dověděla, že matka je těhotná. Pocítila to jako hanbu postihnuvší také ji, jako zneuctění, kterým byla poskvrněna veškerá láska, a hlavně její láska k Petrovi. Právě proto Petra odstrčila, když se k ní přiblížil: styděla se za sebe i za něho... Za něho? Chudáček Petr!
Seděl tam pokorně; už ani pohnout se neodvažoval. Pocítila výčitky svědomí, usmála se v slzách, položila hlavu na Petrův klín a řekla:
„Teď zase já!"
Petr, stále ještě znepokojený, uhlazoval jí vlasy, jak by laskal kotě. Zašeptal:
„Lucie, co to bylo? Řekni mi to!"
„Nic," odpověděla. „Viděla jsem smutné věci."
Měl každé její tajemství příliš v úctě, aby naléhal. Ale Lucie po chvíli promluvila sama:
„Ach, bývají v životě chvíle... Člověk se stydí, že je člověkem..."
Petr se zachvěl a přisvědčil:
„Ano."
A po chvíli se k ní sklonil a docela tiše řekl:
„Odpusť!"
Lucie se bouřlivě zdvihla a padla Petrovi kolem krku:
„Ty odpusť! Ty!"
A jejich ústa splynula.
Oba potřebovali utěšovat jeden druhého. Třebaže si to neřekli nahlas, myslili si: „Ještě štěstí, že zanedlouho umřeme! Nejohavnější by bylo stát se takovými jako ti lidé, kteří jsou tak pyšní, že jsou lidmi, že mohou ničit a páchat hanebnosti..."
Dotýkajíce se rty rtů a hladíce řasy řasami, hroužili svůj pohled jeden do druhého, usměvavě a s něžným soucitem. A nemohli se nasytit tohoto božského pocitu, nejčistší formy lásky. Konečně se vytrhli ze zaníceného pohlížení do sebe. A Lucie, s očima již zase rozjasněnýma, znovu uviděla lahodu nebes, rašících stromů a vonných květů.
„Jak je to krásné!" řekla.
A myslila si: „Proč jsou věci tak krásné? A my tak ubozí, tak nezajímaví, tak oškliví? (Vyjma tebe ovšem, lásko má, vyjma tebe...!)"
Znovu pohlédla na Petra: „Ach, co je mi do ostatních lidí?"
A s onou skvělou nelogičností lásky se vesele zasmála, skokem byla na nohou, rozběhla se do lesa a zvolala:
„Chyť si mě!"
Hráli si pak až do večera jako děti. A když se důkladně unavili, pomalu se vraceli k údolí, plnému zapadajícího slunce jako koš klasů. V tom, co slastně pociťovali se srdcem jedním místo dvou a s těly dvěma místo jednoho, zdálo se jim všechno nové.