Petr a Lucie - Romain Rolland

12

SEŠLO SE JICH PĚR PŘÁTEL TÉHOŽ věku u jednoho z nich, pět mladých studentů, jež jistá shodnost ducha a první myšlenkové tříbení seskupilo stranou od ostatních. A přece ani dva z nich neměli stejný životní názor. Pod zdánlivou myšlenkovou jednotou čtyřiceti milionů mozků myslících samostatně. Myšlenkový život Francie se podobá francouzské zemi, složené ze samých malých statků. Přes plůtky svých pozemků se těchto pět přátel snažilo vyměňovat si názory. Ale přitom se každý jenom ještě důrazněji utvrzoval v názoru svém. Ostatně všichni byli svobodomyslní, a i když snad nebyli všichni republikány, všichni nenáviděli duchovní nebo sociální zpátečnictví, každý návrat nazpět.
Pro válku z nich nejvíce horoval Jakub Sée. Tento ušlechtilý mladý Žid měl v krvi všechny francouzské duchovní vášně. Jeho soukmenovci přijímali po celé Evropě — stejně jako on ve Francii — zájmy a smýšlení svých adoptivních vlastí za zájmy a smýšlení své. Měli dokonce sklon přepínat je, jak jsou tomu zvyklí ve všem, co přijímají od svého okolí. Tak také tento krásný mladík s vášnivým hlasem a s očima palčivýma a poněkud příliš vážnýma, s tváří pravidelnou, jakoby zdůrazněnou silnými obrysovými čarami, býval v svých tvrzeních důraznější,
než bylo třeba, a v svém odporu prudký. Podle něho šlo o křížovou výpravu demokracií, aby byly národy osvobozeny a války úplně znemožněny. Čtyři léta filantropického vraždění ho nepřesvědčila, že se mýlí. Byl jeden z těch, kteří nikdy neuznávají, že skutečnost je usvědčuje z omylu. Měl v sobě dvojí hrdost: ztajenou hrdost své rasy, kterou chtěl přivést k bývalé vážnosti, a hrdost osobní,.která chtěla mít pravdu. A pravdu chtěl mít tím spíše, že si jí nebyl jist. Upřímný idealismus mu byl pláštíkem pro jeho pudy, příliš důrazně se hlásící o ukojení a příliš dlouho potlačované, pro potřebu činu a dobrodružství, neméně upřímnou než jeho idealismus. Antonín Naudé také schvaloval válku. Ale schvaloval ji jenom proto, že jinak nemohl. Tento bodrý, tlustý mladý měšťan s růžovými tvářemi, tichý a chytrý, krátkodechý a roztomile ráčkující, s klidným úsměvem pohlížel na výmluvné nadšení přítele Séea; nebo ho při vhodné příležitosti dovedl nedbale prohozenou poznámkou pořádně rozčilit; ale on sám, tlustý lenivec, nikdy se nedal jeho rozčilením strhnout. Nač se vzrušovat pro nebo proti u věcí, které nezávisí na nás? Jenom na jevišti, v tragédiích bývá vidět hrdinský a mnohomluvný konflikt mezi povinností a osobními zálibami. Nezávisí-li volba na nás, konáme prostě a bez dlouhých řečí svou povinnost. Neveselé je to vždycky stejně. Naudé nikoho neobdivoval ani nikoho neobviňoval. Zdravý rozum mu říkal, že teď, když už se to stalo a válka je v plném proudu, nezbývá než dát se tím proudem unášet: jiné cesty není. Hledat, kdo je zde odpovědný, to je zbytečná ztráta času. Když jsem chtěj nechtěj nucen bojovat, houby mi pomůže, vím-li, že bych byl mohl nebojovat, kdyby se věci byly vyvíjely jinak, než jak se vyvinuly!
Odpovědnost! Bernard Saisset byl naopak přesvědčen, že zjistit, kdo je zde odpovědný, je první a zásadní otázka. Houževnatě se snažil rozplést ten hadí uzel; nebo spíše jím mával nad hlavou jako nějaká mladá Lítice. Byl to útlý mladík, jemný a vášnivý, velmi nervosní, spalovaný příliš živou rozumovou vnímavostí, syn bohatých měšťanů, ze starého republikánského rodu, jehož členové dosahovali i nejvyšších státních úřadů. Právě z reakce na tradici svého rodu vášnivě hlásal názory ultrarevoluční. Poznal příliš zblízka, dnešní vládce a jejich spřežence. Obviňoval všechny vlády — a nejraději vládu francouzskou. Stále mluvil již jenom o syndikalistech a o bolševicích; seznámil se s nimi sice teprve nedávno, ale již se s nimi bratřil, jako by je byl znal od dětství. Nevěděl sice, jak by se to dalo udělat, ale jediný lék viděl v úplném smetení dnešního společenského řádu. Válku nenáviděl; ale s radostí by dal život v boji třídním — v boji proti své společenské třídě, v boji proti sobě samému.
Čtvrtý z té skupiny, Claude Puget, býval slovním turnajům svých spolužáků přítomen s chladnou a poněkud pohrdavou pozorností. Pocházel z chudého měšťanského rodu; z rodného kraje ho vyrval a o teplo rodinného krbu ho předčasně oloupil školní inspektor, který si jednou za úřední cesty povšiml jeho nadání a opatřil mu stipendium, aby mohl studovat na střední škole v Paříži. A Claude, zvyklý spoléhat jenom na sebe a žít samotářsky, žil jenom ze sebe a pro sebe. Jako egoistický filosof vášnivě oddaný duševním rozborům a s rozkoší zahloubaný do pozorování svého nitra, jako kocour schoulený do klubíčka nevzrušoval se rozruchem svých druhů. Strkal ty tři přátele, kteří se nemohli dohodnout, všechny do jednoho pytle s „davem". Tím, že chtěli sdílet tužby davu, prohřešovali se přece všichni tři proti své společenské třídě. Ten „dav" byl ovšem pro každého z nich jiný. Ale dav, ať je jaký chce, byl podle Pugetova přesvědčení vždycky v neprávu. Dav, to byl nepřítel. Duch musí zůstávat samoten, řídit se jenom vlastními zákony a založit si stranou od hrubého lidstva a od státu malé uzavřené království myšlenky.
A Petr, sedě u okna, roztržitě se díval ven a snil. Jindy se vždycky vášnivě účastnil těchto mladických soubojů. Ale dnes se mu to zdálo jenom bzukotem marných slov, jež v znuděné a výsměšné malátnosti slyšel z takové dálky, ach, z takové dálky! — Ostatní debatovali tak horlivě, že si dlouho nevšimli jeho zamlklosti. Ale Saisset, zvyklý u Petra na ozvěnu svého řečnického bolševismu, najednou se podivil, že ji neslyší, a zavolal na něj.
Petr se prudce vytrhl ze snění, začervenal se, usmál a řekl: „O čem mluvíte?"
To je pobouřilo:
„Copak jsi neposlouchal?"
„Tak na co jsi myslil?" zeptal se ho Naudé. Petr napolo zmateně, napolo zpupně odpověděl: „Na jaro. Vrátilo se zajisté bez vašeho dovolení. A skončí se bez nás."
Zahrnuli ho opovržením. Naudé mu vyspílal „básníků". A Jakub Sée mu vytkl, že je „pozér". Jenom Puget na něho zvědavě a ironicky upíral přimhouřené oči s chladnými zřítelnicemi. A potom řekl: „Ty okřídlený mravenečku!" „Jak to?" vesele se zeptal Petr.
„Pozor na křídla!" řekl Puget. „To je svatební let. A ten trvá jenom hodinu." „Život netrvá o nic déle," odpověděl Petr.