To dítě je moje!

1.

Vůbec nevím, kolik bylo hodin, ale probudila mě zřejmě noční můra, kde jsem o svojí holčičku přišla. Nebo to byl vyvolaný Modrý kód? Tlačítkem jsem si přivolala sestru, abych se zeptala, co se tu děje a kdy se budu moct jít podívat na dcerku, ale dlouho nikdo nepřicházel. Asi po pěti minutách se ve dveřích objevil doktor, který byl u mého porodu.

"Eh, dobrý den, paní Blaková. Jak se vám daří?" zeptal se mě doktor. Neměla jsem chuť mu sdělovat moje pocity, a tak jsem hned vyblafla.

"Kde je moje holčička? Co tam s ní děláte? Kdy si pro ni můžu přijít? Chci ji mít u sebe!"

"Paní Blaková, uklidněte se. Před půl hodinou vaší dceři přestala fungovat i druhá plíce. Dělali jsme, co se dalo, ale.. no.. vaše dcera zemřela. Je nám to opravdu moc líto..." Ne! To nemůže být pravda. Nemohla jsem o moji milovanou holčičku přijít. Určitě se spletli, není to moje holčička, muselo to být jiné dítě. Moje dceruška určitě žije!

"Ne. To nemůže být pravda..." Hlas se mi třásl, nic jsem nevnímala, jen to, jak můj život pomalounku mizel z mého těla. Zaslechla jsem ještě, jak doktor mluví o nějakém specialistovi na psychiku, nějaký psychiatr. Ale toho já přece nepotřebuji.

"Kde je Mark? Kde je můj muž?" Ptala jsem se hystericky plačtivým hlasem plným strachu a bolesti.

"Váš muž je na sesterně, po té zprávě se nervově zhroutil a omdlel. Až mu bude lépe, pošlu ho za vámi. Držte se, Marion. Jsem vám i vašemu muži zcela k dispozici." Jen to dořekl, už se smutným výrazem opouštěl můj pokoj.

Neschopna jakýchkoliv emocí jsem ležela a zírala na strop. V hlavě prázdno, mé srdce se vyprazdňovalo jako vypouštějící se rybník. Krásné vyhlídky na spokojený život s Markem a mojí holčičkou vystřídala pomalu se vkrádající touha po smrti.

Netuším, jak dlouho jsem spala, ale po probuzení jsem viděla Marka, jak sedí na zřejmě nepohodlné židli u mojí postele a ve zkroucené poloze podřimuje. Jemně jsem ho pohladila po paži a zašeptala jeho jméno. Okamžitě se probral. Jeho unavené zarudlé oči se na mě vyjeveně dívali. Stekla mu po tváři slza. Políbil mě na čelo, objal mě kolem ramen a pak už jsme nekonečnou dobu plakali nad ztrátou dítěte.

"Jdi se domů pořádně vyspat, miláčku. Doktor mluvil o nějakém psychologovi, nebo psychiatrovi, tak si s ním o tom můžeš popovídat. Já si tu odpočinu, myslím, že mě tady nebudou držet nijak dlouho," řekla jsem mu, políbila ho a odvrátila jsem hlavu na druhou stranu. To, co mi odpověděl, jsem už moc nevnímala, ale taky mě políbil a odešel.

------------------------------------------------------------------

Čauky lidi, takže tady je další díl, zatím je to jen tak nějak málo napínavé, ale v příštím díle můžete očekávat napětí, akci a trošku i to psycho :D