Jibooty

-5-

// Po roce jsem tu zase, oopsie. Je mi zcela jasný, že si to nikdo nepamatuje ale nevermind :^)

Jungkook's POV

Vyspával jsem po dlouhém a náročném včerejšku. Večer jsem usínal zmatený, ale naštěstí ne sám. Jimin se vrátil na pokoj asi hodinu po mně, ale vůbec na mě nereagoval. Vyhýbal se mi pohledem a byl zamlklý. Tohle mě sice mrzelo, ale ten polibek nikoliv. Toho bych nemohl snad nikdy litovat.

Rád bych řekl, že jsem se do nového rána probudil svěží a za zpěvu ptáků. Ale pravda byla, že mě vzbudilo pokřikování z venku a cítil jsem se jako přejetý. Opět zmatený jsem se posadil a cítil se trochu nesvůj, protože Jiminova postel byla prázdná. Odhrnul jsem svou deku a podíval se k oknu, ze kterého jsem slyšel to pokřikování.

Přešel jsem k němu a podíval se ven. Obloha byla ještě trochu tmavá a ponurá, ale v dáli už vycházelo slunce. Shlédl jsem dolů a uviděl hlouček snad všech mých spolužáků, který stál kolem dvou osob. Zaostřil jsem ještě víc a rozpoznal dvě hlavní postavy, Jimina a Taehyunga.

Na sucho jsem polkl a přehodil přes sebe rychle mikinu a tepláky. Vyběhl jsem z pokoje a hlasitě nechal bouchnout dveře. Schody jsem sebíhal po dvou, někdy snad i po třech. Měl jsem hodně špatný pocit z toho, co se dělo venku, ale nedokázal jsem říct proč.

Vyběhl jsem z budovy a obešel ji, abych se dostal dozadu za ostatními. Došel jsem tam a nikdo si mě nevšiml. Rozeznával jsem jejich výkřiky ve smyslech Jo, dej mu nebo Jen do něj, zaslouží si to. Začal jsem se jimi prodírat, nelíbilo se mi to, co se uvnitř mohlo dít. Postupně jsem se skrz ně dostal a stanul jsem před Taem a Jiminem.

Zamrazilo mě po celém těle a nejraději bych omdlel. Na zemi přede mnou ležel Jimin, který si kryl hlavu, ale jinak ani nebyl stočený do klubíčka nebo něco. Ležel tam jako mrtvola, ale trochu dýchal. Prohlédl jsem si jeho špinavé oblečené a zakrvácené ruce a nohy. Zatnul jsem zuby a pohled přesunul na Taehyungovo odřené klouby na rukách.

"Tohle..." zamumlal jsem a podíval se mu do očí.

Tvářil se šokovaně stejně jako Jimin, který po tom, co mě slyšel, dal na stranu ruce ze svého obličeje a podíval se na mě přivřenýma očima.

"Kookie, tohle není..." začal, ale pak mu došlo, jak hloupě by to znělo.

"Řeknu, co tohle je..." načl jsem a ohnul se pro Jimina.

Chytil jsem ho za ruku a omotal si ji kolem svého krku, abych mu pomohl vstát.

"Konec." šeptl jsem tak, aby to Taehyung slyšel. Postavil jsem Jimina na nohy.

"Tohle mi nedělej, prosím..." zamumlal smutně Tae.

Otočil jsem se k němu zády a chtěl s Jiminem odejít. Ostatní nám ustoupili a nechali nás projít. Takhle jsem s Jiminem došel až před budovu, kde se najednou odtáhl a ustoupil ode mě.

"Co blbneš? Jsi mimo, takhle si ublížíš ještě víc." řekl jsem naštvaně a přitáhl si ho za paži zpět.

Dal jsem mu ji zpátky kolem svého krku a šli jsme dál dovnitř. Zabočil jsem do jiné chodby a došel tak do nářaďovny, která byla vedle menší tělocvičny.

Posadil jsem Jimina na vysokou hromadu žíněnek a šel do skřínky pro lékárničku. Vzal jsem ji a vrátil se k Jiminovi, který tam seděl se sklopenou hlavou. Stoupl jsem si před něj a pomalu mu začal ošetřovat menší rány. Byl stále oblečený jen ve spodkách a triku, chudák malý. Ošetřil jsem mu tedy rány na rukou a pak mu přetáhl svou mikinu. Nejdřív ji nechtěl, ale pak se otřásl a vzal si ji. Přesto se na mě ani nepodíval.