Mycroft Holmes: Ruce hudebního gania

1. až 270. den

Probudil jsem se v nemocnici. Bílý pokoj, nemocniční přístroje...co se sakra stalo? Ach, už si vzpomínám. Včera večer. Chránil jsem Sherlocka, strhla se velká přestřelka. Od začátku jsem věděl, že tohle pro mne asi bude konec. Šokuje mne, že jsem se probral. Skoro necítím ruce, ale zkouším s nimi pohnout.

Jak frustrující, vždyť je to tak lehké! No tak, Mycrofte, aspoň ten prst. Slyším kroky, pravděpodobně doktor. Zlostně hledím na svou pravou ruku. Až teď mi došlo, že je ovázána. Matně si vzpomenu, útočníci mi šli po rukou. Bolelo to, ale teď je to horší. Frustrace se stupňuje. Tok mých myšlenek přeruší hlas doktora.

Nevnímám ho. Vnímám jen frustraci a beznaděj. Dál a dál se snažím pohnout prsty. Kdybych za ty dva dny v nemocnici Svatého Bartoloměje nedělal nic jiného, než tohle, možná by mi bylo lépe. Ale proboha, já se sám nemohl ani najíst! Já, Mycroft Holmes. Neslýchané.

Sherlock se někdy stavil, možná tak o dva dny později. Prostě teď pro mě čas má jen pachuť mé neschopnosti, a proto jsem tok času raději do značně míry nevnímal. Bavil jsem se se Sherlockem o případu, byl do něj zainteresovaný, ale já ho moc nevnímal. Přesto, že mi lékaři říkali, že to bude trvat roky, než budu opět schopen hýbat rukama, snažil jsem se dál, tak moc mne to štvalo.

Takhle uběhl měsíc, začal jsem chodit na rehabilitace. Elektrické šoky na mé ruce neměly žádný účinek. Práce byla velmi obtížná. Anthea mi musela se vším pomáhat, zapisovat, dávat mi pít a jíst...všechno. Bože, to je tak ponižující, ale nedá se nic dělat. Toto je má daň za ochranu bratra. Po nějaké době jsem si najal asistenta, ze začátku to bylo rozpačité, ale byl to příjemný muž.

Inu, přiznám se. Se Sherlockem jsem v té době moc nevycházel a to hlavně proto, že jsem mu to vše dával za vinu. Potřeboval jsem to, aspoň trochu psychického vybití a na někoho svalit svou chybu. Tohle bylo na mne až nějak moc lidské a trochu toho teď lituji.

Jednoho večera, kdy jsem byl sám, což teď není příliš často, jsem sedl ke klavíru. Řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám. Bylo to už 9 měsíců a mé ruce byly stále mrtvé, nečekal jsem, že se něco stane.

Vzpomněl jsem si na hmaty Canonu od Johanna Pachelbella. Moje instinkty a láska k této skladbě zafungovala. Hrál jsem! Bože, ta radost. Zpozoroval jsem, že mé hmaty jsou daleko citlivější, než kdysi. Bože, ale ta radost. Netrvalo to ale moc dlouho. Dohrál jsem. Začal jsem zkoušet další činnosti s rukama. Zvednout je, i to bylo nemožné!

Byl jsem naštvaný. Na sebe, na Sherlocka, vlastně na cely svět. Jediné co mužů dělat, je hrát na klavír. Fajn! Měl jsem chuť cely svůj byt rozkopat.

Zastavil mě Sherlockův příchod. Od určité doby měl klíče. Pro mě bylo a je stále překvapující, jak moc se zajímá. Zběsile jsem stáhl nohu od stolu a zahleděl jsem se na něj. Jako obvykle mi řekl, ze působím sklesle a já jako vždy mlčel.

Povídal mi o svém případu, ale v jeho hlase bylo patrno, že je přednějš,í abych mu byl nápomocen. Vyložena fakta jsem zpracoval a podal mu názor. Pravdou je, že jsem nebyl moc soustředěný, pořád jsem musel myslet na to, co se stalo.

Sherlock mi připomněl Vánoce s rodinou. Tento rok to bylo horší, než kdy dřív. Já se za sebe prostě styděl! Měl jsem necelé dva týdny na to, abych se dal dohromady. Uvažoval jsem nad tím, že bych hodně hrál, ale problém byl, že to bylo zdánlivě monotónní.

Asi dva dny na to jsem hrál zase. Beethoven. Nudilo mě to, chtěl jsem dělat důležitější věci. Poté jsem seděl v křesle a koukal do blba.

Týden upadl do monotónní práce, docela jsem si zvykl na to, že hraní na klavír je mou součástí. Postupem času jsem začal opouštět známé skladby. Nové skladby jsem se však neučil. Mou hlavní náplní hry se stala improvizace. Bavilo mě to a stále baví.

Uvažoval jsem o tom, zaplatit si zapisovatele. Má paměť byla brilantní, ale notový zápis byl cennější. Neudělal jsem tak z mnoha důvodu. Hlavní byl, že by mě hodně lidí považovalo za simulanta a lenocha.

Neměl bych jim to za zlé. I pro mě je to hodně zvláštní. Vlastně je to hodně nervy drásající. Přeci jen třem konkrétní lidem to plánují říct a možná jich přibude více. Klavír mému stavu dost ulevuje.