Mycroft Holmes: Ruce hudebního gania

Den 271 - Vánoce s rodiči

Tak a je to tu. Den D - rodinné Vánoce. Byl jsem hodně nervózní, musel jsem rodičům vše vysvětlit

Tak, bylo to tu naplno. Byl jsem nervózní, na své poměry hodně. Bál jsem se hlavně výčitek, ale chtěl jsem se konečně někomu se svou jedinou radostí svěřit. Zatím jsem to tutlal, ale nedělalo mi to moc dobře. Ráno před odjezdem jsem chvilku hrál, ale bylo to značně roztřesené. Potřeboval jsem spíše dobrý čaj, než hrát.

O půl deváté jsem nasedl do auta, samozřejmě, řídit jsem sotva mohl. Ne, že bych to často dělal, ale občas mi to chybělo. Hlavně ta neuvěřitelná volnost. Se Sherlockem jsme se domluvili, že pojedeme spolu. Přestože to bylo již tak dlouho, jeho pozornost neochladla. Dokonce se mi zdálo, že za ty dva týdny byla větší.

Tak jsem seděl vedle Sherlocka. Trochu jsme si povídali, ale já pořád v mysli probíral co a jak udělat. Opravdu to pro mě bylo důležité. Nešlo tak o mínění rodičů, ale hlavně Sherlocka. Bylo to pro mě opravdu hodně důležité, sám nedokáži ani s odstupem času říci, proč tomu tak je.

Dojeli jsme na místo. Sherlock mi pomohl vystoupit z auta, ačkoliv můj asistent se hrnul v před. I takováto činnost pro mě byla obtížná a stále jsem si moc nezvykl na to, že mi někdo pomáhá.

Sherlock. Ten byl jediným, kdo nemusel trpět můj hněv. Vůči němu jsem ho necítil. Možná proto, že jsme bratři a upřímně naše pomoc byla vzájemná. I teď bylo na Sherlockovi vidět, že ho můj stav zajímá. Vědecky.

To mi připomnělo jeden jeho experiment. Sice mám zjizvená zápěstí, ale nevidím na tom nic zlého. Byl to zajímavý zážitek. Nikdy jsem neviděl Sherlocka do něčeho tak zabraného. Ani případ! Opravdu.

To co mi tehdy řekl, mě vyděsilo, říkali mi to i lékaři, ale od Sherlocka to bylo prostě jiné. Řekl mi, ze nervová zakončení v mých rukou...téměř neexistují. Myslím, že to bylo asi tak tři týdny poté, co jsem přestal hýbat rukama.

Teď odbíhám, takže zpět k příjezdu. Poté, co jsme vystoupili, požádal jsem Sherlocka o cigaretu. Od jisté doby u sebe nosí i moje lightky, které tak nenávidí. To kvůli mně. Z těch jeho jsem se akorát solidně dusil.

Po asi měsíci jsem se naučil kouřit bez rukou, ze začátku to bylo těžké, ale teď jsem měl praxi. Sherlock na mě docela koukal, ale to vlastně vždy. Ptal se mne, proč jsem tak nervózní. Nemohl jsem mu to říct, celé jsem to měl naplánované úplně jinak.

Zarazilo mne ale, jak je citlivý. To byl takový vždy? Nebo jsem to jen tehdy neviděl? Tohle byly otázky, co mi při kouření vířily hlavou. Čím víc jsem byl sám se sebou vyrovnanější, tím víc byl Sherlock schopen odhadnout lépe a lépe, kdy jeho pozornost potřebuji.

Jako teď. Nezávazně jsme se bavili o jeho případu. Chtěl pár rad a já mu je jako vždy dal. Dokouřil jsem a čekal na Sherlocka. Konverzace teď trochu z mé strany vázla.

Pořád jsem přemýšlel o tom, co a jak dnes udělat.

Společně jsme zašli do domu. Přivítání s rodiči bylo z mé strany strnulé a křečovité. Ale snažil jsem se.
Poté jsem se šel připravit na večeři. Trochu se upravit, ale spíše se psychicky připravit na to, jak mne uvidí rodiče.

Před Sherlockem jsem byl zvyklý, ale u rodičů jsem si nemohl byt jist, tedy spíše u matky. Koukal jsem na sebe do zrcadla a prostě přemýšlel o tom, co se chystá.

Byl čas jít. Můj asistent mě vždy všude doprovázel. Už vidím, jak mi to matka vyčte. A také vyčetla. Já jí vše vysvětlil, popsal jsem jí ten incident a samozřejmě mi vše bylo vyčteno ještě vice.

Cítil jsem se rozpačitě, protože to bylo nezvyklé. Moc jsem ani kvůli svému handicepu nejedl a tady to bylo o to zvláštnější, že to bylo před rodiči. Otec byl v pořádku, ale matka se po mne pořád koukala.

Sherlock naštěstí vycítil můj neklid a vedl docela barvitou diskuzi sám. Já se občas nezávazně přidal, ale nebylo to často. Raději jsem myslel, než mluvil. Což bylo tehdy dost často.

Dojedli jsme. Nervozita se stupňovala, ale věděl jsem, že pokud to neudělám teď, tak asi nikdy a bude mi akorát tak zle.

Usedl jsem v obýváku za klavír. Nechal jsem ruce rozběhnout po klávesách. Ponořil jsem se do toho natolik, že jsem nezpozoroval ani příchod rodičů a Sherlocka.

Sám jsem si vědom, že má improvizace zněla jako Mariage d'amour od George Devisona. Upřímně mi to ale bylo jedno. Dělalo mi to dobře, tak bylo jedno, jak to zní.

Sherlock přešel ke klavíru a koukal mi na ruce. Zmínil něco o tom, ze jsem nikdy neměl tak jemný prstoklad. Jak jsem předpokládal, matka začala byt nepříjemná. Já jí na to jen řekl, že opravdu jinak hnout rukama nemohu a že je to pro mě i po tom třičtvrtě roce velmi těžké.

Hrál jsem asi deset, možná patnáct minut. Otec a Sherlock se usadili v pokoji. Myslím, že Sherlocka můj talent šokoval. Na klavír jsem uměl dlouho, ale nikdy jsem ho tak moc nezbožňoval, jako teď. A hlavně jsem nikdy neměl talent na improvizaci. Což se nyní změnilo.

Poté jsem všem popřál dobrou noc a chtěl jít spát. Sherlock mě však zastavil. Zeptal se mě, proč jsem mu to neřekl dříve a že jsme mohli hrát spolu. Vyložil jsem mu, že jsem to zjistil o dva týdny zpět a ze začátku to pro mne bylo akorát peklo.

Jen kývl a pustil mě. Spánek pro mě byl dnes docela těžký. Cítil jsem se dost neklidný, ale vykrást se v noci hrát jsem nemohl, takže po dvou hodinách ležení mě spánek nakonec dostihl.