Clexa

2. Kniha

Několik dní mi můj plán vyhýbat se Lexe a všem ostatním skutečně vycházel, i když to pro mě znamenalo celé dny strávené v mém pokoji. Jediná osoba, kterou jsem vídala byla dívka jménem Effie, která mi nosila jídlo. Můj devatenáctý den ztrávený v Polisu proběhl stejně jako všechny dny předním, seděla jsem na parapetu okna a sledovala město z výšky, četla jsem knížky a nebo si kreslila.

'' Nespadneš?'' ozvalo se ode dveří '' když mě budeš takhle děsit tak jo,'' odpověděla jsem naoko naštvaným hlasem Effie , která mi pokládala na stůl večeři. '' Nemyslíš, že bys někdy měla jít mezi lidi? Pořád tady jen sedíš a nic neděláš,'' řekla Effie '' Hele, já sem přijela abych mohla být chvíli sama,'' '' já vím, jen mi přijde že to pro tebe musí být hrozně deprimující když se s nikým nebavíš,''. Effie měla pravdu, deprimující to pro mě bylo, ale já se prostě nemohla přinutit jít ven a s někým se bavit.

Dny ubíhaly rychle a mě ta samota pomalu začala lézt na mozek, prakticky jediná věc, kterou jsem dělala, byla četba knížek které mi pomalu začaly docházet a papírů na kreslení také nebylo mnoho. '' Effie, nevíš o nějakém místě, kde bych sehnala nějaké knížky v mém jazyce?''otázala jsem se dívky, která mi opět přinesla jídlo a čisté oblečení '' venku ve městě bys určitě něco sehnala, ale nemám ponětí kde a kolik by to stálo, no a tady, ve věži moc knížek ve tvém jazyce není, až na ty co má velitelka ale myslím že s tou se vidět nechceš,'' ''ne, to opravdu ne... každopádně, kdybys na nějakou knížku narazila, můžeš se mi o ní zmínit,'' ještě chvíli jsme si povídali, pak ale musela Effie odejít a já tu zůstala sama se svou poslední nepřečtenou knížkou.

Dnešní ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem v žaludku protože jsem si uvědomila že zase budu muset celý den poslouchat ty narážky na Mount Weather. ''Tak co, našla jsi nějakou?'' zeptala jsem se Effie která právě vešla do mého pokoje. ''Ne, jak to tak vypadá budeš muset jít ven co?'' řekla s úšklebkem na tváři. ''Hele, nech toho'' řekla jsem a pustila se do jídla.

''Clarke, to zvládneš jde přeci jen o pár knížek...'' Mumlala jsem si sama pro sebe když jsem si zavazovala tkaničku u boty. Neměla jsem v plánu aby mě venku někdo poznal, proto jsem si na sebe oblékla bundu s kapucí kterou jsem si přetáhla přes hlavu. Venku bylo příjemně, svítilo sluníčko a jemný jarní vánek si pohrával s listy stromů. Nenapadalo mě žádné místo kde bych mohla knížky koupit, proto jsem se chvíli potulovala po uličkách města a v tichosti jásala že mě zatím nikdo nepoznal. Jedna z úzkých uliček Polisu mě zavedla na trh, netušila jsem kam jinam jít a proto jsem se vydala přímo za nosem. Na trhu bylo ohromné množství zbraní, kožešin, jídla, zvířat a také věcí, které jsem nikdy předtím neviděla, ale nikde ani stopa po knížkách nebo po něčem, co by mě mohlo v komnatách věže nějakým způsobem zabavit. Nenápadně jsem překračovala od stánku ke stánku a zvědavě zkoumala všechny ty prapodivné věci. Po chvíli mě přepadl hlad, proto jsem se vydala k té dřevěné budce neboli stánku ve kterém se prodávalo jídlo. Koupila jsem si nějaké pečivo ve kterém bylo zapečené kuřecí maso, nikdy předtím jsem nic podobného nejedla, proto mě ta jemně slaná chuť velice oslovila a já si koupila ještě jeden kousek, který jsem si strčila do kapsy s tím, že si ho dojím ve věži.

''Jestli chceš být nenápadná, tak ti to moc nejde,'' ozval se hluboký mužský hlas za mými zády. ''Už jsem si myslel, že slavná Wanheda zapomněla jak se chodí,'' promluvil muž znovu a já se na něj otočila, byl to Titus. ''Měla by jsi Lexe děkovat, že tě tady nechala a ne se jí vyhýbat, kdybych byl na jejím místě, už by nikdo z vás než..'' ''ale ty nejsi na jejím místě,'' skočila jsem mu do řeči ''potřebuješ něco, Titusi?'' Na to se muž odmlčel, zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu ''Titusi, nevíš kde je Lexa?'' bože, proč se ho ptám na Lexu? Prolétlo mi hlavou a já doufala že mě Titus neslyšel nebo neví kde je, to už ale u mě zase stál čelem '' trénuje s Nightbloods,'' řekl a pak už zkutečně odkráčel pryč. Pár minut jsem přemýšlela, jestli ji mám jít hledat, nebo se vrátit zpět do věže, pak mi ale došlo že Titus má pravdu a já bych jí měla poděkovat za to, že mě tu nechala bydlet. Nevěděla jsem sice, kam Nightbloods chodí trénovat ale pár míst mě napadalo. Nejprve jsem šla do lesa, ale protože jsem ho neznala a nechtěla jsem se ztratit nešla jsem dál než na místo, odkud bylo vidět město, nebyli tam. Po návratu na tržnici mě napadlo pár míst, kde bych je mohla ještě najít, ani na jednom z nich nebyli. Jako poslední možnost mi zbývala pouze stáj nebo ten hluboký les do kterého bych se sama neodvážila a tak mi zbývalo pouze doufat v to, že jsou buď ve stáji nebo někde ve věži.

''Tak Adene, pověz nám, jak poznáš, že kůň na kterém jedeš má zraněnou nohu,'' ozval se dívčí hlas ze stájí, ke kterým jsem se pomalu blížila ''poznám to tak, že na zraněnou nohu došlapuje jemněji a pomaleji než na ty ostatní,'' odvětil blonďatý kluk, který stál po Lexině pravici. "Správně, myslím, že pro dnešek to stačí, Titus vám zítra řekne kde a kdy máte být'' řekla Lexa dětem a otočila se k odchodu. Těsně přede dveřmi si mě všimla a zastavila se "C-Clarke, '' řekla opět nejistým a trochu roztřeseným hlasem. ''Ahoj Lexo, ten je tvůj?'' Zeptala jsem se a ukázala na koně který stál naproti nám . "Ehm.. ano je'' řekla a přistoupila ke koni blíž, "jmenuje se Sagar" prozradila mi a začala ho hladit po hřívě, kterou měl zapletenou do copánků. "Clarke, děje se něco?" "Ne, nemůžu za tebou přijít aniž bych něco potřebovala?" řekla jsem o dost hrubším hlasem než jsem chtěla " promiň, jen mi přišlo divné abys po těch dvou měsících, co tě nikdo neviděl přišla jen tak," "no, potřebovala jsem si to v hlavě trošku srovnat, a taky jsem ti přišla poděkovat že jsi mě tu nechala bydlet'' řekla jsem a jemně se na Lexu usmála "nemáš zač, byla to samozřejmost," odpověděla a koutky úst vytáhla do jemného úsměvu, za celou tu dobu, co jsem Lexu znala, jsem ji viděla s úsměvem na tváři snad jen třikrát, proto jsem si tuto chvíli snažila vychutnat co nejvíc. Vůbec jsem si neuvědomila, že na ní zírám a že se mi roztřásli kolena "pořád jsi naštvaná?'' vyrušila mě z mích myšlenek "ano, ale na tvém místě bych udělala to samé," řekla jsem a chystala se zpět do věže "Clarke, Smím tě doprovodit?" "Ano, samozřejmě," Souhlasila jsem a s Lexou po boku jsme se vydali zpět do věže.