Karmen Writiola

I. - K A R M E N

Víte, co je ještě horší, než když se snažíte vecpat se do už tak přeplněného výtahu s invalidním vozíkem? Snažit se vecpat do přeplněného výtahu s invalidním vozíkem necelé tři minuty před zvoněním. Lidi prostě neví, že existuje takový krásný vynález zvaný schody, který by mohli používat, ne krást výtahy lidem jako já.

Když se mi konečně podaří dojet do výtahu, dostane se mi jen naštvaných pohledů od mých spolužáků. Dva z nich kvůli mně museli i vystoupit a jít pěšky. Ale proč si taky neprocvičit ty vaše zlenivělý zadky a jít po schodech? Je to jen jedno patro.

Do třídy se mi samosebou podaří dojít pár vteřinek po zvonění. Studenti po mně šilhají naštvaným pohledem, ovšem paní učitelka mi věnuje jen chápavý pohled a nechá mě si jít sednout - nebo spíš zajet - na mé obvyklé místo. První lavice u okna.

Snažím se nikomu nevěnovat  pozornost, ale ono to nejde. Všichni mě probodávají vražedným pohledem, protože kdokoli jiný by takhle pozdě přišel, tak by ho naše učitelka děsně seřvala a nechala by ho po škole. Ale samozřejmě mazánka školy, Karmen Whitovou, ne.

Nemám jsem ráda přílišnou pozornost, hlavně když ta pozornost je podporována nenávistí, zlobou a bůhví čím ještě, ale nedá se s tím nic dělat. Nemohu jsem s tím nic udělat. Hlavně ne v tu dobu, kdy je celá škola proti mně.

Zabořím oči do tabule, na kterou zrovna učitelka píše probíranou látku a já se nechávám unášet jejími slovy. Sice mě to ani trochu nebaví, ale aspoň chvíli si připadám volná. Volná od toho všeho, co mě tu tíži, ničí a všechno ostatní.

Jakmile je hodina u konce, s úlevou pohlédnu na hodinky na mem levém zápěstí. Pokud hodinky nelžou, což rozhodně ne, právě mi končí škola. Člověk by ani nevěřil, jak moc někoho dokáže tahle skutečnost rozveselit, především mě. Už žádné pošťuchování od spolužáků na účet mých nohou a vozíku, žádná slovní šikana... konečně budu volná! Tedy jen do zítřka.

Sáhnu do batohu pro svůj telefon, abych dala mámě vědet, že si pro mě muže přijet. Samozřejmě bych mohla jet autobusem, ale podle mé matky je to příliš nebezpečné pro dívku jako já. Samozřejmě. Pro dívku jako já je nebezpečné cokoli. Přejít silnici, jet autobusem, pokusit se udělat jeden krok... to opravdu štve.

Jakmile na mámu čekám, projíždím si internet, snažíc se najít něco užitečného na zabití času. Nic moc toho není, většina věcí, co se mi podařilo najít, jsou jen nějaké porno seznamky a podobné. Když nad tím tak přemýšlím, tak mě opravdu zajímá, proč se ty holky jak laciné děvky vystavují cizím lidem jako nějaké maso na trhu. Nechutné.

„Že by naše hvězdička Karmen měla nějaké tajemství? Ohledně svých fotek?" ozve se mi u pravého ucha. Aniž bych musela zvedat pohled od svého telefonu, vím přesně, o koho se jedná. O Noella Lewise, kapitána rugbyového týmu, za nímž nepochybně nachází buďto jeho štětkopřítelkyně Sally se svými nohsledkami, nebo jeho sportovně založení přátelé. Spoluhráč Adam, hokejista Peter a dva basketbalisti, George a Jason.

Jenom se zhluboka nadechnu a jedním lehkým pohybem telefon uzamknu, aby do něj ten rýpal tolik nenahlížel. Jen jeden hluboký nádech mi stačí k tomu, abych se na Noella už ani jednou nepodívala a přestala vnímat jeho přítomnost.

Noella i to nejspíše stačí a několika rychlými kroky se vzdálí, mávajíc na své poskoky, aby ho následovali. Až teď si mohu ověřit své podezření, kdo je za jeho zady. Jsou to samozřejmě jeho přitroublí kamarádi. Všichni mi věnují povýšený pohled a já jenom protočím očima nad jejich debilitou. Jenom výměna názorů, nesuďte mě, ale je klidně. Zaslouží si to.