Karmen Writiola

IV. - C H E L S E Y

Poslední dvě hodiny byla dvouhodinovka tělocviku, takže pro mě to znamenalo o dvě hodiny kratší vyučování. Jako dívka na vozíčku jsem neměla jak cvičit a hrát jen nějaké primitivní hry s míčem se mi zrovna moc nechtělo, proto jsem se s mamkou dohodla na tom, že mi na střední zařídí uvolnění a já nebudu muset ve škole na tělocvik zůstávat.

Kvůli tomu se taky upravil rozvrh hodin. Tělocvik byl vždycky poslední dvě hodiny, aby pro mě mamka mohla jezdit. Dohodli se na tom s ředitelem a mou třídní učitelkou. Naše třídní nás má právě na tělocvik a na matematiku, takže s tím nebyl vůbec žádný problém.

Máma ale před školou není, což mě zaráží. Vždycky jezdí na minutu přesně, ale teď tu není. Proč? Stalo se snad něco?

Stojím tam snad deset minut a máma stále nikde. Zkoušela jsem jí několikrát volat, ale ten příšerný nahraný hlas mi oznamuje, že máma není dostupná a že můžu nahrát hlasovou zprávu po tom zapípání. Asi pětkrát jsem jí řekla, že na ní čekám, ale ještě neodpověděla.

Když tam není ani po dvaceti minutách, musím už něco dělat. Vždyť nicnedělání je víc hrozné než koukání na zpocené spolužačky, jak se honí za míčem jak za novou kabelkou v butiku ve městě. Dneska je docela teplo, takže jsou nepochybně na hřišti, což znamená jediné - volejbal nebo běh. A vzhledem k tomu, že je dneska extrémně dusno, tipuju spíš volejbal, protože naše učitelka je až moc mírná a v dusnu naší třídu běhat nenechá.

Šoupu se na hřiště a už z dálky slyším hlas učitele kluků, pana Merlina, který peskuje kluky ze šprtské skupiny, kterou bych já osobně nazvala jen nadprůměrně inteligentní, že neumí pořádně sprintovat.  Pana Merlina moc nechápu. Vždyť když někdo nemá talent na sport, proč ho z toho musí obviňovat? Vždyť to je úplně stejné, jako kdyby mě někdo obviňoval z toho, že jsem na vozíčku a jako co si myslím, že dělám.

Když už jsem skoro na hřišti a vidím volejbalovou část, zpomalím. Nechci, aby mě tu spolužáci viděli, jak se tu producíruju na hřišti. Kdo ví, co by si pak o mně špitali. Vozíčkářka, co chodí na tělák, kdy se jí zachce, jen aby očumovala svoje spolužačky.

Najednou uvidím za budovou, kde se nachází vnitřní tělocvična, nějaké tělo, které se tam krčí a nahlíží na běžeckou dráhu. Tuhle holku jsem u nás na škole už někdy viděla, ale nedokážu si tak v rychlosti určit, ke komu patří.

Mezi Alysoninu partičku rozhodně nepatří, protože její účes se k jejich partičce rozhodně nehodí. Ty si na tělocvik maximálně udělají nějaký sexy ohon, ale tahle má dva culíky. Nevypadá ale ani jako ta typická sporťačka, která v jednom kuse pracuje na zdokonalování své fyzičky, protože jen stojí a nevěnuje se aktivitám. A k nerdkám taky patřit nemůže, protože ty většinou na hodiny tělocviku vymluví na menstruační potíže a jdou se učit do knihovny.

Pomalu k ní přijedu, tak potichu, abych jí nevyděsila, ovšem i tak nahlas, abych jí nevyděsila tím, kdybych náhodou promluvila. Když už ale stojím necelý metr od ní, otočí se na mě a já se můžu kouknout, komu ten obličej patří. Vidím brýle, za kterými jsou malá, tmavá očka. Není to Chelsey Roggersová?

"Proč nejsi s ostatními na hřišti?" zeptám se jí místo pozdravu a tázavě se na ní podívám.

"Protože ti tam si myslí, že jsem v knihovně a v knihovně si myslí, že jsem tady," pokrčí rameny, jako kdyby to nic neznamenalo. Proč má ale v tom případě úbor na tělocvik? Chystám se jí na to zeptat, ale ona mě předběhne, jako kdyby věděla, na co se chci zeptat. "Starej Merlin by mě nepustil na hřiště, aniž bych neměla úbor, přece víš, jaký je." Najednou jí v očích probleskne nepatrný záchvěv něčeho. Lítosti? Blbosti? Nevědomosti? Asi od každého trochu. "Promiň, zapomněla jsem, že na tělocvik nechodíš."