Karmen Writiola

III. - K E L L Y

Nakonec jsem se ve škole ukázala až v pátek. Ve středu mě máma opravdu nechala doma, ale to jen kvůli tomu, že jsem zahrála menší bolesti hlavy a žaludku. Normálně bych i tak šla do školy, ale po tom únavném hledání Bely by mi odsouhlasila snad všechno. Hlavně dnes její pozitivní rozhodnutí ovlivnilo i to, že Jess dali v práci volno a ona mi tak mohla při nejhorším pomoct, kdyby se něco dělo.

Když vjíždím na školní pozemky na svém křesle, snažím se na nikoho nekoukat. Jen by mě to víc a víc znervózňovalo a moje tréma by narůstala. Když jsem ve větším kolektivu lidí, cítím na sobě jejich pomyslnou - a možná i reálnou - přesilu. Každý se na mě v té chvíli může vrhnout a upřímně? Není to moc příjemná záležitost.

První hodinu máme chemii. Chemie je sama o sobě docela fajn předmět, jediná věc, která mě na ní štve, je ovšem kolektiv. Na většinu předmětů chodím do tříd s naprosto neznámými lidmi, ale tady jsem s lidmi, které bych radši nikdy v životě nepotkala - Noell a jeho parta, Alyson se svými nohsledkami a samozřejmě parta šprtů, kteří těmhle dělají úkoly, protože se bojí nakládačky.

Já jsem jim už na začátku roku rázně řekla, že jim jejich zatracený úkoly dělat nebudu, že bych si musela snížit IQ na IQ houpacího koně, abych jim to vůbec mohla psát, a že se mi to opravdu nechce, protože by to mohlo mít trvalé následky, jako třeba umělé nehty nebo slámu na hlavě (poznámka ušitá na míru Alyson). Kdybych byla jako normální člověk, tím myslím normálně chodící, nikdy bych nic takového neřekla, protože bych se stejně jako ostatní bála toho, že by mě sportovci někde za školou zbili. Díky tomu, že jsem takováhle, jsem si to v určitých momentech mohla dovolit, protože zbít mě by znamenalo automatický vyhazov ze školy, a to si žádná z těch hlaviček s frňákem nahoru nemohla dovolit, protože jejich mamičky a papínkové by si to nenechali líbit a v nejlepším by je poslali na výchovný jednopohlavní internát. V tom nejhorším by školu zažalovali. Třeba taková máma Alyson by toho byla schopna.

"Dobrý den, dámy a pánové," ozve se učitel středního věku, který právě vejde do učebny s aktovkou v podpaží. Od pohledu vypadá jako nějaký hrozný pedant, který si zasedne na každého, kdo nevypadá jak Bennyho parta hňupů (výraz převzat ze Slovníčku urážek Alyson MacKilliové), jenže ve skutečnosti to je jeden z nejlepších učitelů na škole. "Dneska si napíšeme laboratorní práci. Do dvojic."

Nakonec na mě zůstane jen jedna holka z Alysiny partičky - Kelly. Tahle holka je hned od pohledu druhá nejhorší hoka. Nejenom, že tak vypadá, ona jí opravdu je. Nikdy jsem s ní tedy v reálu nemluvila, protože většinu konverzace mezi její partou a mnou byla s Alyson. Ta tam byla něco jako šéf a tiskový mluvčí v jedné osobě.

"Nebudu to dělat sama, jasný?" Zabručím jejím směrem, když mi učitel přinese všechny pomůcky na laborku. Viděl, že Kelly se k jejich donesení opravdu nemá a já bych se nedokázala vymotat mezi lavicemi s vozíkem a už vůbec bych se nedokázala hnout s rukama plnýma pomůcek.

"Neudělám víc ani míň, než je polovina téhle práce," odsekne Kelly a podívá se na mě ostrým pohledem, který je snad ješt ostřejší než čerstve obroušený nůž na ovoce.

"Trojku dostat nechci, takže když dovolíš, nachystej mi roztoky do kádinek."

"Stačí ti zkumavky, protože na reakce stačí množství v maximálně desítkách mililitrů," zavrtí Kelly hlavou a já musím překvapeně zvednout hlavu od svého papíru se zadáním. Ona se vyzná aspoň trochu v chemii?

"Chemie ti jde rozhodně líp než ostatním z té tvé bandy," utrousím po chvíli, kdy společnými silami popisuje reakce zadaných roztoků.

"To brácha a táta," pokrčí rameny, jako by o nic nešlo.

Jakmile je po laborce, rychle vyjedu ze třídy, protože nijak moc nestojím o přílišnou pozornost, hlavně ne o pozornost Alyson a její bandy. Další hodinu má být angličtina, takže se docela těším, protože to je jeden z předmětů, kde jsou samí cizí lidé. Na chodbě ale najednou ucítím vibraci v pravé kapse. Telefon. Kdo mi ale může něco chtít.

Otevřu telefon a tam na mě vyskočí několik upozornění na oné síti. Během roku, co jsem tam nebyla, si vyvinula i vlastníí mobilní aplikaci, takže ta už zabírá část paměti v mém telefonu. Přišlo mi několik nepřijatých zpráv ze skupiny, když si psali zrovna v dobu, kdy už jsem dávno spala, ale byla tu i jedna z rána. Od Jamasy.

Jamasa: Ani jsi nám nenapsala, jak to dopadlo po tý škole. Říkal něco?

Writiola: Ne a upřímně jsem ráda. A ve škole jsem se objevila až dneska.

Jamasa: Proč?

Writiola: strašně jsem se bála. Ne že teď bych se nebála.

Jamasa: Strach určitě přejde :)

Writiola: mě posledních pár let nepřešel

Jamasa: Jakto?

Writiola: Jsem terčem posměchu celý školy.

Naskočilo mi, že Jamasa píše zprávu, ale já telefon honem rychle zaklapla, protože jsem uviděla Kelly, jak se řítí mým směrem. Jen tak tak stihnu uhnout na stranu, aby se mohla Kelly nerušeně prořítit

Dneska tu máme trošku kratší kapitolku, ale prostě jsem chtěla do příběhu konečně zařadit Kelly a upřímně se mi z prostředí školy píše opravdu špatně. Takže snad to omluvíte a budete tu se mnou dál i v dalších kapitolách.
Belluš <3