Karmen Writiola

V. - J A M A S A

Chtěla jsem mu na to odepsat, ale bohužel (nebo vlastně bohudík) Chelsey už zastavila před naším domem a my musely vystoupit. Bela už automaticky skáče z auta a dobíhá ke kufru, abys ho otevřela a vyndala z něj vozíček. Chelsey se jenom zmateně podívá jejím směrem, jestli to opravdu musí dělat celé sama. Než ale stihne cokoli říct, Bela jen zavrtí hlavou a řekne, že to zvládne.

Bela je v mnoha případech hodně samostatná, třeba při pomoci svojí sestře, ale někdy se dokáže chovat jako opravdu malé, nesamostatné děcko. Jako když utekla od Maddy. Ty dvě si to spolu hned další den vyříkaly a teď už jsou zase nejlepší kamarádky nadosmrti. Kdyby jen věděla, že spousta těhle přátelství na střední končí. Řekla bych jí to, ale nechci jí zatím kazit sny o budoucnosti a chci jí nechat momenty, které zatím s Maddy tráví.

Když je vozíček složený, Bel s úsměvem přijede až ke dveřím spolujezdce a otevře je. Čeká, až nasednu, ale já se ještě musím jednou podívat na Chelsey a usmát se na ní od ucha k uchu. Udělala toho pro mě víc, než bylo potřeba, dokonce se i kvůli tomu ulila z hodiny tělocviku. Všechno tohle jen proto, aby mě a Bel dostala domů. Tenhle dluh se bude splécet ještě hodně dlouho.

Když jsem na svém vozíku, odjedu na příjezdovou cestu a ještě jednou, naposledy, se otočím za Chelseyiným autem a zamávám jí. Ona mi zamává nazpátek a pak se rozjede. Já jí sleduju celou dobu, dokud nezmizí za zatáčkou do vedlejší ulice, až pak se rozjedu ke dveřím do domu.

Zatáhnu za ně. Nejdou. To znamená jen to, že nikdo není doma. Protože když je doma třeba jen jediný člověk, nechává se odemčeno. Počítá se totiž s tím, že je ten člověk schopný se ubránit a kdyžtak zavolat policii. Stejně to je ale zbytečné, protože těch jedenáct let, co tu bydlím, nás nevyloupili ani jednou.

"On nikdo není doma? Kde je teda máma?" zeptá se mě Bela zmateně, když i ona vyzkouší zamčené dveře, aby se opravdu ujistila, že nejdou otevřít ani na jednu stranu.

"Nevím," zavrtím hlavou a mozek mi pracuje na plné obrátky. Kam teda máma zmizela, když tu není? Pak se ale podívám na Bel a jen tak mimochodem se zeptám: "Neměla jsi být dneska odpoledne s Maddy?"

Bel jen přikývne. Chvilinku na to se jí objeví ve tváři polekaný výraz, který znamená jediné - už s Maddy měla dávno být.

"Klidně jdi za Maddy, jen mi tu nech tašku, já znova napíšu mámě a pak napíšu Martinovi," řeknu Bele a věnuju jí povzbudivý úsměv. Nemusí tu se mnou být, zvládnu to sama.

Bela mě vděčně obejme a tašku mi položí k nohám. "Děkuju ti, sestřičko."

Jakmile je Bella pryč, vezmu do ruky telefon, abych zavolala mamce. Nakonec ovšem mé plány překazí pípnutí telefonu. Jamasa mi píše další zprávu.

Jamasa: jsi, nebo ne...?

Writiola: Já nevím

Jamasa: jsi

Když uvidím tu zprávu, že mě bere za kamarádku, zadržím dech. Určitě to myslí jako nějaký vtip. Vsadím se, že je teď u sebe doma a směje se nad tím, co mi to řekl za hovadinu a já jak nějaká naivní kráva mu věřila. Tu radost mu ale nedopřeju.

Writiola: No, mám čas, jestli chceš, můžeš se mi vyzpovídat.

Jamasa: Dáš mi svoje telefonní číslo?

Writiola: proč?

Jamasa: bude jednodužší ti to říct než napsat

Roztřesenými prsty mu dám svoje číslo. Nevím, co mi vlastně chce říct, ale mám strach. Nevím, jestli to jenom není nějaký kluk, který mě prostě nechce vystopovat pomocí GPS lokalizátoru a pak mě přijet vykrást, zabít a kdo ví co ještě. Vím, že jsem možná paranoidní, ale od té doby, co se objevil ten neznámý a zjistil mojí pravou tvář, se bojím víc než předtím.