Tajemství rodiny Smittových ✔️

10. Kapitola - Pomoc

Byla zima, ale mně to nevadilo. Ležela tam a jen tak přemýšlela... o tom všem, co se stalo.

„Rose! Rose? Kde jsi!!"

Leknutím jsem nadskočila a opatrně si sedla. Byl to Paul. Určitě mě celou tu dobu hledal. Nevím, jak se to stalo, ale najednou stál u mě... Sklonil se nade mnou a já pohleděla do jeho krásně tmavých očí. Bez jakéhokoli slova jsem ho objala a zabořila hlavu do jeho ramene.

„Rose, zlatíčko, co se ti stalo!" Jeho hlas zněl naléhavě.

„Já...nevím...byli tu..." A v tu chvíli nevěděla, jestli mám jít s pravdou ven. Věřil by mi? Určitě by si pomyslel, že jsem nějaký blázen...ale přece jen, kdybych mu to neřekla, určitě by mě to tížilo ještě několik dní...možná měsíců...navíc Paulovi jsem mohla říct všechno. Měla jsem jistotu, že to nikomu neřekne...

„Oni tu byli Paule!" vydechla jsem vyděšeně.

„Kdo Rose, kdo tu byl?"

Nastala pauza. Stále jsem nevěděla, zda to mám Paulovi říct.

„Rose." Vzal mě za bradu, abych se mohla podívat do jeho úžasných očí. „Kdo tu byl."

„Byli tu...vlkodlaci." vyhrkla jsem rychle.

„Rose, přece..."

„Ne, Paule! Mluvím pravdu. Oni tu vážně byli a James, on se prostě najednou změnil ve vlkodlaka a..." Odmlčela jsem se. Najednou jsem si vzpomněla, jak mě začal rvát za kalhoty. Opatrně jsem zvedla pravou nohu a podívala se na konec džínů. Byly celé roztrhané na kusy. Místy prosakovala krev. Bylo to strašné...Nohu jsem měla oteklou a místy už se začaly rýsovat modřiny.

Bez jediného slova jsem se na Paula podívala. Teď mi už prostě věřit musel.

„Pojď ke mně, bude to dobrý, uvidíš." Vzal mě do náruče a začal mě hladit po vlasech. V krku se mi udělal knedlík, nemohla jsem nic říct, ale přeci jsem ze sebe vykoktala: „Co tady vlastně děláš?" zašeptala jsem roztřeseně.

Dlouze se na mě podíval. Vlastně jsme znovu přijeli, protože jsme si tu zapomněli nějaké věci a navíc jsem měl o tebe strach. Přemluvil jsem Sama a vyjeli jsme zpět.

Ještě dlouho jsme se na sebe dívali. Teď už jsem to musela potvrdit. Do Paula jsem se zamilovala až po uši...a on do mě taky...alespoň jsem v to doufala.

Bez jediného slova mě vzal do náruče a šel se mnou domů.

„Paule, já to zvládnu sama..."

„Ne, Rose. Máš to určitě zlomené..."

Děkuju Paule. Moc ti děkuju.

Usmál se na mě a políbil mě do vlasů.

„Ale s Jamesem si to ještě vyřídím, ten za to zaplatí. Pak už nic jiného neřekl. Já jsem si spokojeně opřela hlavu o jeho nahou, teplou hruď a znovu usnula. Úlevou, štěstím, radostí, smutkem...