Tajemství rodiny Smittových ✔️

12. Kapitola - Zlý sen

„Ještě nám nespíš?"

Vzhlédla jsem. Ve dveřích stál Paul a smál se od ucha k uchu.

„Ty jsi přišel..." vydechla jsem nadšeně.

„Ty si myslíš, že bych nepřišel?...Rose..." Přešel ke mně a sedl si na postel vedle mě. „Sliby se musí plnit."

Usmála jsem se.

„Neměl bych už ale jít? Jsem si jistý, že naše popelka je už určitě unavená."

Zrovna vstal z postele, ale ještě se otočil a políbil mě na čelo.

„Paule, prosím, nechoď." řekla jsem a vzala ho za ruku.

„Zůstaneš tu semnou?"

Paul se usmál. „Vážně chceš, abych tu zůstal?"

" Ano." vydechla jsem ..." Prosím, zůstaň."

"Tak dobře, Rose." Řekl Paul a pohladil mě po tváři.

Potom jsme si ještě dlouhou dobu povídali. Už ani nevím, o čem všem. Nakonec jsem usnula v Paulově náručí.

***

Samí vlci. Všude samí vlci a já, sama uprostřed nich. Viděla jsem naprosto všechno. Jejich tesáky, pařáty, natahovali se po mně. Viděla jsem, jak jim se zubů odkapávali sliny. Pak už jsem viděla jen krev, samou krev.  

***

„Aáá, pomoc!!!!"

Potom mi nějaká ruka zakryla pusu. Začala jsem se vzpírat. Určitě to byli oni, zlí vlci, chtějí mě.

„Rose, Rose! Probuď se!" Ten hlas jsem poznávala. Byl to Paul.

Jeho ruka  na mých ústech povolila.

„Paule!"

„Rose, jsi v pořádku?"

„Já...jo." Opatrně jsem si sedla. Byla jsem celá zpocená.

„Co se stalo Rose?" Ptal se mě pomalu Paul a hladil mě po vlasech.

„Zlý sen." Řekla jsem tak potichu, až jsem si myslela, že mě Paul neuslyší.

„Už je to v pořádku." Řekl potichu.

Jo." Zase jsem si opatrně lehla na postel a schoulila se do klubíčka.

„Jsi celá studená Rose a třeseš se..."

Nic jsem na to neřekla, jen jsem se přitulila víc k Paulovi a vychutnávala si teplo od jeho nahé hrudi.

„Nechceš mi to povědět...to, co se ti zdálo?"

Neodpověděla jsem a Paul musel cítit mé slzy, které tekly na jeho hruď, protože řekl „Ty pláčeš, Rose?"

Potom si opatrně sedl. Já jen doufala, aby byla velká tma a aby mě neviděl, jak brečím.

„To je dobré." Řekla jsem s velkým úsilím, protože jsem měla v krku knedlík.

„Rose, víš o tom, že se mi můžeš vždycky se vším svěřit viď?"

„Jo." Řekla jsem pomalu.

„Paule?"

„Hmm... teď už si lehl, já si položila svou hlavu na jeho rameno a on mě hladil po mých dlouhých vlasech.

„Nevěřil bys mi, Paule, určitě bys řekl, že si vymýšlím."

„Rose, jak tě to mohlo vůbec napadnout?!"

„Víš co, Paule, necháme to na jindy, jsem hodně unavená."

Už ani nevím, co Paul řekl, protože jsem ve vteřině usnula.

***

Začalo svítat. Rose tvrdě spala a tak jsem se opatrně vysoukal z její postele. Potichu jsem otevřel okno, vyskočil z něho a utíkal směrem ke garáži. Kluci se už tam živě bavili.

„No Paule, neříkej, že si strávil první noc s Rose." Začal hned Jared.

„Nech toho Jarede!" Byl jsem mírně naštvaný, ale přitom jsem se pro sebe vítězoslavně usmál.

„Co se to tu děje?" Do místnosti vešel Sam.

„Dobře, že tu jsi." Řekl jsem. „Potřebuji s tebou mluvit...o samotě prosím!"

Otočil jsem se na Jareda.

„Jasně, kámo!" Jared vyběhl z garáže, a já začal hned mluvit, ale ve vteřině mě přerušil Sam.

„No jo, Paule, kdy jsi vůbec byl?" Začal se ke všemu smát Sam.

„Prosím tě, nech toho!"

„No klídek. Co se děje tak důležitého?"

„Jde o Rose." Řekl jsem potichu.

„Co je s ní!?"

Uklidni se, Same, je v pořádku. „Jen, v poslední době se mi nějak nezdá. Asi má nějaké noční můry, kvůli Jamesovi. Včera večer jsem s ní na chvíli zůstal. Měla asi noční můru. Neřekla mi, co se jí zdálo, ale plakala."

Nastalo ticho. Sam přemýšlel. Potom najednou řekl. „Promiň Paule, ale nemůžu s tím nic dělat. Jediné, co ti musím znovu říci je to, že se o nás nesmí Rose dozvědět, jasný?"

„To je jasný, ale nevím...nevím, co ji mám k tomu říct, pokud mi například řekne, co se jí zdálo. Všechno kvůli Jamesovi se pokazilo...sakra!!" Kopl jsem do židle a ta přistála na druhé straně místnosti.

„Nějak to ještě vyřeším, jo?" Teď se prosím tě uklidni. Víš přece, že kvůli Rose se musíš hlídat ne?"

„OK. Vyřeš to, ale co nejrychleji. Opravdu mi dělá starosti. Víš, že mám s Rose silné poto, takže opravdu cítím, co s ní je.

„...No a co tak zavolat Lexi?"

„No ty ses zbláznil? Lexi jsme neviděli přes 5 let! Ty si opravdu myslíš, že ta by nám nějak pomohla? Už to chci vidět."

„Dobrá, vymyslím jiné řešení."

Potom zmizel.

A já se vydal do lesa...