Dny s Tichošlápkem

2. Kapitola - Hledání úkrytu a jedna velká záhada

    Od té doby co jsem spolu s Řádem šla po smrtijedech jsem se dost vysoko vyhoupla na jejich hledáček těch, co by měli brzo zemřít.
Zatím jsem měla štěstí, ale kdo ví jak dlouho ho ještě budu mít. Sbalila jsem si věci do malého ruksaku který je díky kouzlu mnohem objemnější ve vnitř. Navenek to není znát. Vydala jsem se směr novým příhodám.
Musela jsem být opatrná všude číhají . V této době je zrovna chystaná válka. Má sladká kamarádka Lily Evansová. Byla tak mladá. Zatímco jsem vzpomínala na svou kamarádku a na to, jak jsme spolu jedly na stromě jahody jsem si nevšimla toho, že jsem v lese. Slyším cvrlikání ptáčků a šumění větru v korunách stromu. Už se stmívá měla bych to tu zabezpečit. Vytáhla jsem hůlku a začala s ochranným kouzlem. Postavila jsem stan a rozhodla se rozdělat trochu oheň, měla jsem něco malého k snědku a rozhodla se rozkrojit chleba a opéct si ho. Zatímco jsem se soustředila na to, aby mi neupadl do ohně jsem si periferním viděním všimla postavy. Ztuhla mi krev v žilách a naoko jsem dělala jakoby nic. Pořád jsem si všímala té postavy.. to není možné. To nemůže být..
Vymrštila jsem se na nohy a šla blíže. Vždyť to vypadá jak-..
Rozplynul se jen co jsem se přiblížila na 3 metry. Tohle mělo nějaký důvod. To byl můj Sirius, můj milovaný Tichošlápek. Ten otrapa.
Nevěřila jsem tomu, rozhodla jsem se prohledat to místo kde stál. Hůlkou jsem vytvořila trochu světla a hledala. Po pár minutách jsem už byla beznadějná a ušpiněná. Nikde nic. To není možný, musí to mít nějaký smysl. Zatím co jsem ztrácela naději jsem viděla v kořenech stromu něco zablýsknout.
Šla jsem pomalu blíž a rozhodla se to ochmatat rukou. Zdálo se to jak nějaký kámen. Chtěla jsem ho vzít do ruky ale nešlo to, byl v tom vrytý. Někdo mě chytil za ruku. Polekala jsem se a rychle se otočila. Byl to on. Usmál se a já nechápala co se děje. Po tak dlouhé době jsem ho spatřila. Tak krásný, sice o pár let starší a s viditelným strništěm ale i přesto můj vyvolený. ,,Já myslela že..''
Nic neříkal.
,,Siriusi!''
Panikařila jsem, musím mít už paranoiu.
Sehnul se a vyndal tem kámen.
Smaragdově zelený a blyštivý. Jen co mi ho podal jsem ucítila lehké brnění v prstech.
,,Co to je?''
Akorát se usmál a zmizel.
,,No tak, co se děje. Co to je?!'' zvyšovala jsem hlas a začala se zrychleně otáček do všech stran. Je toho na mě příliš. Pokusila jsem se to nechat být, tohle musí být jen špatný sen. Vrátila jsem se do svého tábora, uhasila oheň a aniž bych si vzpomněla na svou pochoutku jsem ve stanu usnula. Vedle mě položený zelený kámen. Zdálo se mi o Lily, jak jsme se jako třináctileté držely za ruce a zpívaly si písničky. Všechny krásné vzpomínky se mi promítaly hlavou a najednou bílé světlo, křik. Na podlaze leží mrtvá Lily. Zničehonic jsem se probudila celá zpocená a udýchaná. Musel to být sen. Zdálo se mi to, to všechno!
Naneštěstí jsem se vedle sebe podívala na místo kam jsem onu věc položila. Ležel tam, na tom samém místě. Rozhodla jsem se s tím jít jen za jediným kouzelníkem a tím byl Brumbál. Čekala mě dlouhá cesta ale naštěstí znám jedno přenášedlo které mě může vyhodit v Prasinkách.
Došla jsem nejspíš za hodinu cesty k potrhanému klobouku. Myslela jsem na to místo kam chci a poté jsem se chytila klobouku. Nikdy si na to snad nezvyknu i po těch letech. Prasinky vypadly pochmurně a opuštěně. Rozhodla jsem se skrývat ve stínu hospůdek. Jen co jsem prošla okolo Tří košťat jsem uslyšela slabě své jméno. ,,Nimah, hej..''
Byla to Rosmerta. Má dávná známá která mě ukrývala vždy, když jsem si chtěla po večerce hezkou noc s máselným ležákem a následně i ohnivou whiskey.
Pootevřela dveře a vykoukla na mě ustaraná nyní už trošku vrásčitá tvář.
Vešla jsem do temné hospůdky dříve narvanou k prasknutí, nyní jí i krysy sotva obývají.
Rosmerta zatáhla veškeré okna a zapálila svíčku abychom na sebe viděly. Sedla si naproti mně a usmála se na mě, to samé jsem jí oplatila. ,,Nim jsem tak ráda že tě vidím..'' rozkašlala se. Bylo na ní vidět že není tak zdravá a šťastná jako dřív.
,,Já tebe taky, opravdu. Jak to tu zvládáš?''
,,Jak bys čekala? Nikdo sem už dávno nechodí, ty víš kdo to vše zavinil.''
,,Jak to vypadá v Bradavicích?''
Zkusmo jsem se zeptala a vyčkávala na odpověď.
,,Zatím se drží, Rona jsem už dlouho neviděla a Harryho taktéž. Nevím co s nimi je. Hádám že míříš na hrad, že?''
Kývla jsem.
Po pár minutách povídaní jsme se rozloučily a ona mi odkryla skrytou cestu do hradu. Poděkovala jsem a mířila si to k onomu velkému čarodějovi. Ale i přes to, že mi kdykoliv nabízel ať se ujmu výuky lektvarů musím být skrytá, nesmí mě spatřit. Kdyby náhodou.