Kate (DOKONČENO)

4. Změna je život, změna je smrt

Zmeškané hovory nebyly od operátora nebo od někoho, kdo dělá nějaký výzkum a nebo podobnou kravinu. Byly od Filipa - mého profesora. Zvedla jsem to s nejistým "Ano ?" Měla jsem toho na mysli strašně moc. Třeba jak na tom budou mojí blízcí pokud zitra umřu a nebo kdybych se zasekla v těle dívky v roce 2015. V telefonu se ozval Filipův hlas. Ptal se jestli jsem v pořádku a že mu dělá starosti, že jsem v poslední době nebyla na jeho přednáškách a nakonec mi položil otázku, která mě úplně zaskočila. "Nechceš zajít na kafe a popovídat si ?"

"Ano!" vyhrkla jsem. "No teda, jo... dobře. Zitra?"

Měli jsme se sejít v 5, ale on nestíhal, protože musel odvést svojí rodinu na vlakové nádraží. Jeli k jeho rodičům a on měl jet původně taky, ale musel zůstat kvuli práci. Nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo mě, jestli to je důvod proč si chce popovídat až teď. Nechala jsem tu myšlenku ale plavat, stejně jako každou myšlenku o něm. V 6 mi napsal, jestli bychom se nemohli setkat později asi kolem 9. Kavárna zavírala v 6 a to znamenalo, že další možnost kam jít byl nějaký klub. "To se vážně sejdu se svým profesorem v baru ?" Ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem se oblékala. Vzala jsem si na sebe šaty, které jsem měla na zvláštní příležitosti a pak když jsem se na sebe podívala do zrcadla, tak jsem si řekla co mě to sakra napadlo. Místo toho jsem si na sebe vzala černé džíny s vysokým pasem a velké bílé tričko, které jsem si zastrčila do džín. Projel mi po zádech mráz, když jsem zahledla svůj odraz v zrcadle a vzpomněla jsem si co jsem si na sebe vzala jako Kate. Chyběla už jen jedna věc. Ta rtěnka. Ještě mi nepřišla, ale věděla jsem že Astrid bude mít v pokoji něco podobného.

A byla jsem připravená. Krvavě rudé rty jako jsem měla v druhém životě. Cítila jsem nával sebevědomí. Tohle jsem nebyla já, ale nepripadalo mi to špatné. Bylo to jako by Kate byla se mnou. Dokonce jsem chvili i doufala, že za oknem za chvili uslyším ten směšný klakson. Tentokrat jsem ale jela vlakem. Trvalo to 2 zastávky a pak pěšky do baru asi 2 minuty. Pozorovala jsem ve vlaku svůj odraz v okénku. Nebylo zde překvapivě málo lidí. Vytáhla jsem sluchátka a začala poslouchat playlist, který jsem poslouchala teď už cele dny. Vypadalo to že nemá konec. Dívala jsem se na svůj odraz a začala se cítít jako blbec. Bylo směšné myslet si že bych mohla být jako Kate. Vsadím se, že by se do ní Filip zamiloval hned jak by jí uviděl. Pak ve vlaku zablikala světla a přísahám bohu, že jsem jí zahledla ve vlaku. Stala otočená zády ke mě, ale poznala jsem tu hubenou postavu a dlouhé krásné hnědé vlasy. Vypadalo to že když světla zablikali tak zazrněla stejně jako ta postava poblíž Damianova auta.

Vlak začal zastavovat a já se skoro praštila hlavou o madlo. Vlak zastavil a já se odtamtud vyřítila tak rychle jak jen to šlo a už jsem chtěla být v baru a vypít toho tolik, abych zase cítila ve svém těle proudit krev. Když jsem došla k baru, tak jsem ho uviděla. Seděl vevnitř u okna a osvětlovaly ho fialové a zelené neony. Když mě uviděl tak vstal a šel ke mě a tak nějak trapně mě obejmul. Bylo to takový to "Vážně bychom tohle měli dělat?" objetí. Koneckonců pořád jsem ještě jeho studentka.

Čas utíkal a stejně tak i drinky a já už jsem začala cítit jak se mi motá hlava. Nakonec jsem se mu otevřela, nevim proč, ale napadlo mě prostě že k němu chci být upřímná. A taky jsem byla a řekla jsem mu všehno. Mluvila jsem strašně rychle protože jsem měla pocit že noc není dost dlouhá abych mu řekla všechno a ještě jsem přidala. Přikyvoval, poslouchal a neodsuzoval mě. "Takže počkej, něco mi vysvětli." začal. "Jsi v minulosti, ale i v přítomnosti. Proč tedy nenajdeš nějaký výherní čísla do loterie z roku 2015 a pak si nevsadíš jako, jak se jmenuje ? Kate ?" Tohle jsem vlastně ani nezvážila. A taky proč ne ? Jak jsme ho tak viděla, tak jsem mu pořád chtěla říct úplně všechno, a ne jen o Kate.
Ale než jsem cokoliv stihla říct tak se ke mě nahnul blíž a prstem přejížděl po mém řetízku na krku. Ztuhla jsem. Tohle bylo všechno co jsem si přála, ale vždycky jsem o tom jen fantazírovala. Tohle ale nebylo v pohodě, tohle se vážně dělo. A v ten okamžik jsem skoro spadla ze židle. Přiznávám, že to nebyl můj nejlepší okamžik, ale vzhledem k tomu, že jsem měla dost drinků, tak jsem mu řekla že už půjdu domů. Nabídnul mi, že mi zavolá taxi a já to přijala. Nemohla jsem znovu vidět Kate ve vlaku. Ne teď. Ne po tomhle.

Než jsem se dostala domů, tak jsem už trochu vystřízlivěla a vzpomněla jsem si na jednu radu, kterou mi dal. Zapnula jsem notebook a začala hledat výherní čísla z loterie v době, ve které jsem byla v těle Kate. Snažila jsem se ty čísla zapamatovat co nejlíp to šlo. Začala jsem usínat s pocitem viny ohledně toho co se stalo v baru.

A pak jsem se probudila a viděla na zdi fotky Kate a Damiena, které tam dřív nebyly. Vypadala tam tak šťastně. Už automaticky jsem zkontrolovala její mobil a uviděla jsem dvě facebook notifikace od Thea. Jedna zprava byl trailer na japonský film Blue Spring, který byl o dvou školních ganzích. A další zprava byla fotka nového trička, které si koupil. Bylo příšerné.

Obklékla jsem se a šla dolů do obýváku, odkud jsem slyšela hádat se Kate rodiče. Oba přestali, když jsem vešla dovnitř. Skoro to vypadalo jakoby ta hádka byla kvuli mě. "Dneska večer budeme mít rodinnou večeři." řekla mi její mamka, když kolem mě procházel s klíčema od auta k hlavním dveřím. Až později jsem zjistila, že je to její nevlastní mamka. Její otec se s ní oženil před 6 lety a tahle panovačná ženská, která s námi žila byla její nevlastní mamka. Začalo dávat smysl proč se chovala ke Kate tak chladně. Ta slova "rodinná večeře" mě vyděsila a ten pocit jsem nemohla setřást. Došlo mi taky že jsem vlastně už dva dny nejedla. Není divu že jsem na schůzce s Filipem odpadla tak rychle. A v ten okamžik jsme si vzpomněla na čísla, které jsem si zapamatovala, když jsem přišla domů. Rychle jsem je napsala na papír a šla si do obchodu pro tiket do loterie.

Rodinná večeře byla docela velká událost. Bylo tam jídla, že by se najedla celá armáda. Obří kuře bylo uprostřed stolu a kolem na dalších talířích byly různé udělané brambory, zelenina, puding atd. Její otec byl úplně v šoku když viděl že jsem si naložila plný talíř a začala to do sebe házet. Takový hlad jsem snad v životě ještě necítila. Nakonec ale i on sklopil svůj pohled ke svému talíři a začal jist.

Televize byla zapnuta celou dobu a vyhlašování loterie mělo každou chvili začít. Koukali jsme předtím na zpravy. Byla tam zprava o dívce, která zmizela den předtím a její rodiče tam brečeli, zatímco co s nimi dělali rozhovor. Tenhle příběh si pamatuju. Otec, který tam brečel a prosil únosce, aby mu vrátili jeho holčičku byl ve skutečnosti vrah. Schoval tělo na starém staveništi a policii trvalo asi rok než jí našli. Ještě to neví, ale při jednom živém rozhovoru se prořekne o staveništi a pak stráví zbytek života ve vězení. Matka té holčičky se pokusí o sebevraždu, ale nepovede se jí to. Je to strašný příběh.

Čísla se začali objevovat na obrazovce, jedno za druhém postupně tak jak jsem je napsala na tiket. Bylo těžké cítit se překvapeně, když mi v poslední době nic nepřipadalo reálné. Podala jsem tiket jejím rodičům. Její matka začala ječet a otec brečet. Byla to pro něj možnost konečně skončit s tou příšernou práci a získat si trochu respektu. A pro ní to byl nový dům, auto, jachta.

A pak se to stalo. Smrt.

Bylo to jako by její rodiče něco posedlo. Postavili se, ústa měli dokořán a oči úplně černé. A začali zběsile mlátit svýma hlavama o stůl. Znovu a znovu a znovu. Byla jsem přesvědčená že z jejich hlav nezbude vůbec nic. Stála jsem na místě, neschopná se pohnout a pozorovala to šílenství před sebou. Pokračovali dokud jejich obličeje nebyly úplně k nepoznání. Pak její otec vyskočil na židli, vzal obrovský nůž, který jsme měli na krájení kuřete a zabořil ho do mého těla. Nenávist v jeho očích byla hloub než nůž v mém těle. A pak jsem padala k zemi. Skoro zpomaleně. Ležela jsem na zemi a cítila jak ze mě vyprchává život... jak život vyprchavá z Kate.

Jsem už asi hodinu vzhuru. Na mobilu jsou 2 facebook notifikace a já je ani nepotřebuju otevřít, abych věděla od koho jsou a co v nich je. Fotka Damiena a Kate je pořád na stropě a já slyším ze spodu její rodiče jak se hádají o tom stejném. Ale tentokrat mám strach jít dolů. Myslím že to bylo varování. Snažila jsem se něco změnit v životě Kate a to mě zabilo.

Půjdu brzo dolů, ale rozhodně zde nebudu na rodinnou večeři.

Snad se zase brzo ozvu,
Emily.