Kate (DOKONČENO)

2. V čase

Už začínám dost vyšilovat. A asi i bláznit. Píšu tohle z počítače v knihovně na mé univerzitě. Odešla jsem v půlce přednášky, protože jsem se prostě nemohla soustředit na cokoliv kromě toho, co se stalo dneska ráno. Dost mě to děsí. Přemýšlela jsem, že bych to řekla Astrid, ale nemůžu se k tomu donutit.

Včera jsem se probudila v tom stejném pokoji jako v sobotu. Povedlo se mi přijít na pár věcí ode dne, kdy jsem udělala první zápis. A jsou to i odpovědi na otázky, které jsem si v hlavě kladla. Za prvé, stává se to obden. Probudila jsem se v pokoji Kate v sobotu, v pondělí a pak ve středu. A jindy jsem zase sama sebou. Když jsem v těle Kate, tak to vypadá, že Kate nemá kontrolu nad mým tělem a opravdu netuším proč já nad jejim ano. Když jsem šla spát na mámině oslavě, tak jsem se probudila další ráno jako Kate, ale byla pořád sobota. A pak když jsem šla spát jako Kate a probudila se jako já, tak už byla neděle... tohle zatím moc nechápu. Ráda bych si myslela, že jsou to prostě jen nějaké špatné sny, ale všechno ukazuje na to, že to nejsou sny.

Dneska ráno jsem se probudila naprosto vyčerpaná jakobych opravdu žila 2 životy. Usnula jsem i ve sprše. Astrid mě pěkně vystrašila, když na mě začala mluvit, zatímco si čistila zuby. Nemáme žádný sprchový závěs a nevadí nám tohle, že jedna se sprchuje a druhá tam přijde. Pamatuju si že dřív jsem si omotovála ručník kolem těla, abych si převlíkla plavky. Astrid je ale takový typ člověka, který by se na mě díval jako na blázna, kdybych třeba běžela se schovat do svého pokoje, abych si převlíkla třeba i jen tričko. Takže jsem si na tohle všechno už zvykla. A ikdybych si zamkla tak by mlatila na dveře dokud bych neotevřela. Soukromí není zrovna slovo, které by znala. A navíc jí mám až moc ráda na to abych se jí pokoušela změnit... ale je to i důvod proč jí nechci říct, co se mi děje. Mám jí moc ráda a nechci v jejich očích vidět ten znepokojený "Emily je ti dobře ?" pohled.

Včera, když jsem se probudila, tak jsem měla zase ten blbej pocit a jen co jsem otevřela oči, tak jsem všude na zdech uviděla ty plakáty. Povlečení bylo tentokrat jiné, bylo béžové a v místnosti byla cítit levandule. Asi to udělala nevlastní mamka Kate - sama pořád voní jako levandule. Zatím jsem Vám toho vlastně o ní moc neřekla. Pracuje v pečovatelském domě. Nesnáší tam úplně všechny a dokonce často vtipkuje, že si přeje, aby už všichni tam umřeli. Je taková menší, ale moc hezká. A jde na ní vidět, že se chce líbit. Nosí hezké oblečení a spoustu šperků. Tahle rodina není nijak bohatá, mají nádherný a čistý dům, ale jinak je to takový průměrný dům. Samozřejmě jsem toho s ní zatím moc nenamluvila. Zůstávám v pokoji co nejvíc to jde a nevypadá to, že by jim to vadilo. Jsem vyděšená z mluvení, protože je naprosto šílený, když promluvíte ale hlas, který výjde ven není Váš.

Jedna věc, která mě na pokoji strašně zaráží je zima. Musela jsem zapnout všechny radiátory i přesto že bylo teplo a svítilo do pokoje slunce. Když jsem vylézala z postele, tak jsem uslyšela slabou hudbu vycházející ze sluchátek na posteli. Byli připojeny k iphonu a na něm byla zapnuta aplikace spotify, ze které hrálo "All medicated geniuses" od Pretty Girls Make Graves. Nikdy jsem neslyšela o téhle kapele a ani žádnou jejich písničku. A teď zatímco tohle píšu, tak mi to hraje pořád dokola v hlavě.

Cítila jsem že mě popadá záchvat paniky, když už jsem byla úplně vzhůru. Tenhle pocit jsem cítila poprvé když mi bylo 7 a učitele na mě zapomněli na školním výletě. Bylo to ale asi jen 3 minuty než se ke mě přiřítila naprosto vyděšená paní Trumanová a omlouvala se mi. Ale nikdy jsem na ten pocit nezapomněla. Bylo to jako by byl cely svět obrovský a děsivý ale zároveň taky malinký a skoro až klaustrofobický. A teď jsem se tak cítila znovu. Cítila jsem se uvězněná v obrovském neznámém světě. A věřte mi že mi trvalo dlouho pochopit že se to skutečně děje. Kdybych sama sebe slyšela tohle říct, tak bych asi přemýšlela z jakého blázince jsem utekla.

Na mobilu bylo 10:16. Byla jsem moc vyděšená, abych vylezla z postele, ale taky moc vyděšená, abych zůstala cely den sama v pokoji. Rozhodla jsem se něco udělat. Napadlo mě, jestli bych se náhodou neprobudila zase jako já, kdybych znovu usnula. Snažila jsem se fakt hodně a nakonec jsem opravdu usnula. Když jsem se probudila, tak do pokoje koukal dveřmi nějaký muž. Nebyl to muž, kterého bych znala a ani jsem nebyla ve svém pokoji. Byla jsem pořád u Kate. Dopadlo na mě hrozné zklamání a hned potom jsem začala zase panikařit. Co když se už nikdy nebudu moct vrátit ? Ten muž byl její otec, dlouhý, hubený, ale dobře oblíkaný starší muž. Vypadal jako že cele dny nespal ale zároveň i strašně mile. A jeho hlas byl strašně jemný a zeptal se mě jestli půjdu na přednášku. "Možná. Nevim." Bylo všechno co jsem ze sebe dostala hlasem, který jsem nepoznávala. Cítila jsem se trochu blbě, že jsem mu odpověděla tak chladně a vypadal i trochu raněně. Ale já nevěděla co odpovědět muži, kterého jsem poznala teprve před pár dny. A navíc jsem ani nevěděla kam jít na přednášku !

Počkala jsem dokud nebyl dům prázdný než jsem se po něm začala potulovat a moje nohy mi úplně mrzly, když jsem chodila po dřevěných parketách. Začínám si docela zvykat, že je mi pořád strašná zima a že mě bolí kosti. Je šílený, že tělo vypadá jako tělo mladé dívky, ale cítí se jako tělo 90ti leté paní. Chtěla jsem se obléct do něčeho teplejšího, ale procházení jejího oblečení byl docela sám o sobě oříšek. Je těžké se obléct jako já, když jsem já v někom jiném. TV zůstala zapnutá a byl tam takový ten debilní pořad jak se lidi snaží vydražit staré hodinky a jiné starožitnosti. Šla jsem do kuchyně a v lednici jsem našla nějaké jídlo- byl to něčí zbytek těstovin z předchozí večeře. Umírala jsem hlady. Takový pocit hladu jsem ještě v životě necítila. A musím přiznat, že když jsem to jedla, tak jsem se cítila hodně provinile. Nevim ani kvuli čemu přesně. Ale nemohla jsem se toho pocitu zbavit, takže jsem zbytek jídla vyhodila a talíř dala do dřezu. Nikdy nevyhazuju jídlo, tohle jsem opravdu nebyla já.

Vrátila jsem se potom zpátky do pokoje a vlezla do postele s mobilem v ruce a začala jsem se dívat na její fotky a videa a pak jsem se vrátila zpátky k jejímu Facebooku. A pak mě to napadlo. Napadlo mě najít samu sebe a dřív než jsem si to uvědomila, tak už jsem psala svoje jméno do hledání. Co kdybych mohla samu sebe kontaktovat ? Dokázala bych potom, že se to opravdu děje a že nejsem blázen! A tak jsem našla samu sebe. Divné bylo, že tam byla stará profilová fotka, ale to mohla být jen chyba. Občas Facebook neaktualizuje nové fotky celé hodiny. Jenže tahle byla fakt stará. Mohlo to být i pár let zpátky. Můj profil byl soukromý, samozřejmě. Lidi říkají, že jsem paranoidní a buďme uprimni na mém fb toho není zrovna tolik aby tam někdo chtěl něco hledat, ale cítím se líp, když vím že všechno uvidí jen mojí přátelé. Moje jediná možnost byla poslat si zprávu. Co, panebože, asi tak napíšete sobě, když jste v těle někoho jiného ? Neměla jsem absolutně ponětí co napsat, ale když jsem se rozhlédla po pokoji, tak jsem napsala první věc, která mi přišla na mysl. "Levandule."

Po dnešním rozhovoru s Astrid v koupelně jsem vyběhla ven ze dveří a spěchala jsem na první přednášku, na kterou jsem stejně už šla pozdě. Ale byla s Filipem - mým oblíbeným profesorem. Nikdy předtím jsem se tak netěšila na jeho přednášku. No možná rok zpátky, když jsem tam přišla poprvé a uslyšela jeho hlas a zastavilo se mi srdce. Ano je to skutečně krásný chlap a je těžké z něj zpustit oči, ale jsem si jistá že to jeho manželka moc dobře ví. Takže se o něj musím přestat zajímat. Zakroutila jsem hlavou a začala v tašce hledat notebook. Uvědomila jsem si že jsem ho nechala doma, takže jsem vytáhla mobil, abych si mohla zápisky napsat do něj a pak si je poslat. A pak jsem to uviděla. To malé červené kolečko s číslem 1 u messenger aplikace. Divné bylo že mi ale nepřišla žádná notifikace. Otevřela jsem messenger a začala úplně ignorovat Filipa a ... nenašla jsem nic. Viděla jsem zpravy od Astrid a dalších přátel, ale nic jiného.

A tak jsem skrolovala dál a dál. 2017... 2016... 2015... a tam to bylo. Zpráva od Kate z června 2015 ve 13:04... "Levandule."

Udělalo se mi okamžitě špatně a pořád mi ještě je. Nevim co se děje ale začínám už být hodně vyděšená. Jak se to mohlo poslat z roku 2015 ? A co se stane, když odepíšu ?

No nic... budu pokračovat příště, musím se teď pokusit se nad tím logicky zamyslet.

Takže zatím,
Emily.