Ztracený princ

1. Kapitola

O 2000 let později...

Thranduil se skláněl nad mapou Středozemě, na níž byly náhodně zakreslené červené tečky. Nebylo jich mnoho, jen malá hrstka. Většina z nich na jeho území, pak dvě u hranic Imladris a jedna u Lothlórienu. Puntíky byla místa, na nichž byl jeho syn spatřen a kde nyní dlí dnem i nocí jeho hlídky v případě, že by se mladý princ vrátil. Jenomže Legolas se za ty roky stal rychlejším a především chytřejším, s přibývajícími léty byl viděn minimálně a v poslední době jej nespatřil nikdo.

Temnohvozdský král si smutně povzdechl. Když se dozvěděl o zmizení svého potomka, málem vybledl. Bylo to vědomí, že Legolas je stále naživu, které mu zabránilo odebrat se do síní věčnosti. To mu dodávalo odhodlání nalézt jej a přivést zpět domů. Thranduil se nikdy nepřestal obviňovat za jeho útěk, neb za to mohla jeho ignorace. Nedával Lístkovi dostatečnou lásku, jakou by otec měl, namísto toho jej od sebe odstrčil. A nyní, po dvou tisících letech si nepřál nic jiného, než držet ho v náruči a říct mu, jak moc jej miluje.

Thranduil se odvrátil od mapy k oknu. Sledoval koruny stromů, a menší políčka, dále i vrcholky Mlžných hor, jež dělily Roklinku od zbytku světa. Tam někde venku se toulalo jeho jediné dítě.

Zaklepání na dveře ho vytrhlo z víru myšlenek. Pozval příchozího dále.

Do místnosti vstoupil kapitán Erynion, který vypadal více než unaveně.

„Kapitáne, jak se daří v Roklince? Byl jste pryč déle, než jsem očekával," započal konverzaci Thranduil, který doufal, že jednou z novinek bude i nalezení Zeleného Listu.

„Omlouvám se, můj králi. Lord Elrond nás požádal, abychom zůstali jako reprezentace Zeleného Hvozdu při Radě," odvětil kapitán s úctou.

„Rady?" světlovlasý elf se posadil, nechápavý výraz na tváři.

„Jeden Prsten patřící Sauronovi, byl opět nalezen a přinesen do Imladris malým hobitem. Rada měla rozhodnou, jaký bude osud Prstenu."

Thranduil mu pokynul, aby se usadil do křesla naproti němu. Novinky přicházející z Údolí jej opravdu překvapovaly a zároveň znepokojovaly. „A jaké tedy bylo rozhodnutí Rady?"

***

O několik měíců později....

Legolas cestoval pláněmi Rohanu na svůj vkus příliš pomalu. Bylo to několik let zpátky, co tudy procházel naposledy a nyní si rozvzpomněl proč – nesnášel místa s nedostatkem stromů. Přišel si příliš na očích a tak i jako snadná kořist. Nebylo tedy divu, že směřoval k nejbližšímu lesu.

Vzhlédl ke klesajícímu kotouči slunce, oči zúžené v nelibosti. Cosi špatného obklopovalo tuto zemi, připomínalo to stín vrhající na zem dračími křídly, jenomže toto bylo horší, než jeden ze Seveřanů. Cosi se blížilo a jeho duši to přidávalo na nepohodlí. Cítil ti v prvním okamžiku, kdy vstoupil na travnatá luka, měl se otočit a ihned putovat jiným směrem, nyní bylo pozdě.

Litoval své neuváženosti, nejen kvůli nelibosti vůči tomuto království, ale také z důvodu, že Rohan hraničí s Železným pasem. Zavrtěl hlavou nad svou vlastní hloupostí. Slyšel přeci tolik o Sarumanově zradě a dokonce na vlastní oči viděl ony obávané skřety. Na brnění si nesli Bílou ruku, Sarumanův znak. Poslední co chtěl, bylo přilákat k sobě pozornost nepřítele.

K jeho úlevě konečně dosáhl Fangornského Hvozdu. Slunce už dávno zapadlo, nechaje zemi zahalenou do temného závoje. Jakmile vstoupil do lesa, ramena mu poklesla úlevou. Napětí v jeho těle se uvolnilo, oddechl si a naslouchal tichu. Nakonec zavřel oči a tiše promluvil ke stromům, které mu odpověděly zasténáním a hněvivými slovy. Zamračil se. Zároveň si užíval to, jak mladý se oproti stromům cítil, jako malé dítě. Nebylo to poprvé, co navštívil toto místo, byl zde před pár lety a strávil zde několik měsíců, než se vydal na další putování.

Legolas prostupoval dále do hloubi Fangornského Hvozdu. Za ta staletí se vůbec nezměnil. Nakonec se zastavil a poklekl před jedním ze stromů. Natáhl tuku a dlaň přiložil k hrubé kůře. Ihned pocítil vztek a bolest, povzdechl si. „Mrzí mě tvá bolest, příteli," zašeptal. Strom mu odpověděl dalším bolestným stenem. „Prosím vás, příteli, o noc v tvém náručí a tichou melodii Věčných písní," vyčkával tiše na odpověď, načež děkovně přikývl, když strom svolil, že mu poskytne pro dnešní noc úkryt. „Mnohokrát děkuji, je to již několik dní, kdy jsem naposledy spal."

Nemohl spát dlouho, když k němu vítr přinesl varování o čemsi, co se děje na kraji lesa. Legolas se podíval směrem, odkud zpráva přišla. „Já to dojdu zkontrolovat," prohodil ke stromům, když si shromáždil své věci a naplnil toulec novými šípy, načež popadl luk a vydal se oním směrem.

Nepozorovaně mířil k místu, které se nacházelo až příliš blízko k Sarumanově věži. Uložil svou brašnu do lesní trávy, potřeboval být rychlý a nenápadný, navíc pokud by došlo na to, že by musel utíkat, taška by mu v tom bránila. Sáhl rukou za záda, odkud z toulce vytáhl šíp a zasadil jej do tětivy.

Skryl se do koruny stromu, stojícího na kraji lesa. Rozhrnul listoví, díky čemuž se mu naskytl pohled na skupinu dohadujících se Uruk-hai s menšinou skřetů z Mordoru. Hádka vyústila ve smrt dvou členů Sauronova vojska. Legolas zavřel oči znechucen tím, co nastalo poté. Co jej donutilo znovu nabít pozornosti, byl dusot kopyt. Ze tmy se vynořilo několik Rohanských jezdců.

Legolas Půl hodiny pozoroval odehrávající se bitvu, než si jeho pozornost získalo cosi malého mizícího v náručí lesa se skřetem v patách. Seskočil z větve s kočičí mrštností. Bylo na čase zbavit Středozem dalšího ze skřetího potěru.

Rozeběhl se směrem, kde ork zmizel mezi stromy. Netrvalo dlouho a mohl jej z dáli spatřit. Rozhlédl se kolem, potřeboval najít místo, kde by mu pro vyslání šípu nepřekáželo nic v cestě.