Ztracený princ

2. kapitola

„Setřásli jsme ho? Jo, nejspíše jsme ho setřásli," Legolas sledoval, jak se ty malé děti rozhlížejí kolem sebe. On moc dobře věděl, že se mýlí, poněvadž z koruny stromu viděl temné stvoření, jak se k nim plíží. Vyšplhal o větev výš, měl tedy lepší výhled na celou situaci.

Ty malé děti už byly odhaleny a pokoušely se zachránit a plazily se pryč z dosahu mordorské obludy. Vytáhl z toulce šíp a připravil si jej do tětivy. Neváhal příliš dlouho, a když už to vypadalo, že bude s těmi drobnými stvořeníčky amen, tak vystřelil. Zasáhl skřeta do hlavy.

Když se jeho tělo svalilo k zemi, tak obě děti začaly vyděšeně křičet. Pomalu se k nim přiblížil a opatrně se spustil ze stromu. Pohyboval se pomalu a klidně, aby je prudkými pohyby ještě více nevystrašil. „Nebojte se, maličtí," mluvil tiše a přesto dost nahlas, aby jej slyšeli. „Jsem přítel," došel přímo k nim a sehnul se ke skřetovi, aby zkontroloval, jestli je skutečně mrtvý. Nenahmatal tep a pouze se ušklíbl spokojený se svým zásahem.

„Vy... vy jste elf," vyhrkl jeden z dvou vyjevených hobitů s úžasem.

Legolas si je konečně pořádně prohlédl. Vypadali jako malí kluci. Byli nízký, dokonce i trpaslík by je převyšoval. Jeden z nich měl kudrnaté světlejší vlasy a druhý měl tmavší rozlítané do všech stran. Přejel pohledem též jejich cestovní oblečení a neunikly mu ani jejich bosé chlupaté nohy. Vzhlédl, aby se setkal s jejich pobavenými výrazy.

„Vidím, že jsem se zmýlil," zhodnotil sám nakonec. „Myslel jsem, že jste děti rohanských mužů a namísto toho mám před sebou dva dospělé Pulčíky. Odpuste mi mou chybu," jeho hlas se rozechvěl údivem.

Hobit s kudrnatými vlasy vystoupil vpřed a promluvil: „Děkujeme Vám, pane elfe, že jste nás zachránil. Jsem Smělmír Brandorád syn Saramíra Brandoráda z Kraje, ale můžete mi říkat Smíšku," obrátil se ke svému společníkovi „A tohle je můj bratranec, Peregrin Bral syn  Paladina Brala II. z Kraje, ale nechá si říkat Pipin," představil jej také.

„Já jsem Legolas," sdělil jim své jméno. Dle jejich výrazu hádal, že očekávají typické představení, jaký použili oni samotní, ale Lístek si nepamatoval, kdo byl jeho otcem a ani to, odkud pocházel. Aby se vyhnul nechtěným dotazům, rychle se chopil slova: „Rád bych věděl, proč hledá Saruman dva Hobity?" když ale zahlédl, jak podezíravé pohledy po něm vrhají, tak se maličko stáhl a dodal ještě: „Nemusíte mi odpovídat, pokud nechcete. Jedná se o vaše soukromé důvody, do kterých mi nic není," zvedl ruce, jako by se vzdával.

„Ach, mladý Legolas... slyšel jsem, že ses opět vrátil do Fangornu," ozval se za ním známý chraplavý hlas. Oba hobiti zalapali po dechu ve strachu, když se jim pod nohami otřásla země. 

Lístek se vesele usmál, když se mu vybavily vzpomínky na jeho poslední návštěvu tohoto lesa. Otočil se s radostnou jiskřičkou planoucí v jeho očích. „Buď zdráv, Stromovousy!" zvedl hlavu k příchozímu Entovi. „Naa saian luume," (Dlouho jsme se neviděli) dodal ještě ve svém mateřském jazyce.

„Skutečně?" neuvědomoval si, že by to bylo příliš dávno. Entům čas plynul ještě pomaleji, než elfům. Náhle jeho pozornost padla na půlčíky, které okamžitě zaměnil s mordorským potěrem.

Legolas se jich ale okamžitě zastal a začal svému příteli vysvětlovat, že se nejedná o skřety, ale o Hobity, kteří pochází z Kraje.

„Hobiti? Nikdy jsem o nich neslyšel," zamyslel se ent.

Lístek postřehl, jak se Smíšek s Pipinem choulí blíže k němu ovládnuti strachem z mluvícího stromu. Povzdechl si.

„Věř mi, Stromovousy. Nejsou to skřeti, ale hobiti. Nepřekvapuje mě, že si o nich neslyšel. Téměř neopouštějí svůj domov. Není obvyklé, aby cestovali. Jsou to stvoření, která mají ráda svůj klid a pohodlí," ujišťoval jej elf nadále. „Nejsou zde, aby škodili lesu, ale aby se mohli skrýt. Poskytnete jim útočiště, že, příteli?"