Ahoj, jsem Kate Wilsonová a je mi 17 let. Kdyby mi někdo řekl, co se stane, nevěřila bych mu to. Těď se to ale stalo a já se s tím musím poprat co nejlépe to půjde. Neříkám, že to bude lehké, ale MUSÍM TO ASPOŇ ZKUSIT. Vím, že maminka by to tak chtě...
Probudila jsem se. Dneska je jeden z nejlepších dní v roce. Mám totiž NAROZENINY!!!!!! A svoje narozeniny miluju ještě z jednoho důvodu, který asi moc lidí nikdy nepochopí. Mám je totiž v den, kdy začíná zima a zima je moje nejoblíbenější roční období. Konečně mi je 17. Rodiče mi slíbili, že budu mít párty a můžu si na ní pozvat až 50 lidí. Tak velikou narozeninovou oslavu jsem ještě nikdy neměla.
Je 8:30 a oslava začíná v 19:00. Normálně spím třeba do 11:00, ale nodočkavostí vůbec nemůžu spát. Až sejdu dolů na snídani, mamka se bude strašně divit, že mě nemusí tahat z postele, ale že jsem vstala sama od sebe takhle brzo. Na mě až šíleně brzo. No jo, tohle polehávání v posteli mě nebaví takže jdu na snídani.
„Ty už jsi vzhůru, Kate?" zeptala se mě mamka. „Ano, nemůžu spát." „Chtěla jsem ti připravit vafle s jahodami, ale nečekala jsem, že vstaneš takhle brzo. Ještě nejsou hotové, ale za 20 minut už budou. Zatím pusť zprávy, prosím." „Jasně mami" odpovím jí a pustím televizi. „Táta ještě spí? To bych do něj neřekla." Táta totiž většinou vstává nejdřív z naší rodiny. Teda až na babičku(jeho mamku). Ta vstává se slepicemi. „Nene, táta jel vyzvednout tvůj dort. Sakra, jsou spálené" nadává mamka a snaží se vytáhnout vafle z vaflovače „To nic mami, já to přežiju"řeknu a začnu se smát. „Promiň, zapomněla jsem na ně" odpoví mi mamka a začne se taky smát. „Nesměj se a už je vytáhni, než budou ještě černější."Dostávám další šílený záchvat smíchu. „No tak, už se nesměj"zamračí se naoko mamka. „Už mlčím"řeknu a snažím se potlačit smích. No jo, moc mi to nejde a vypadám jako bych se dusila.
„Už jsem doma"zakřičí taťka. On je totiž rád středem pozornosti a proto neumí mluvit potichu, ale stále křičí. Mamka je jeho přesný opak. Je klidná, tichá a bavit se umí jen se svými přáteli a s námi. Nechápu, jak spolu mohli vydržet až doteď. Na druhou stranu je ale dobře, že spolu vydrželi, protože já bych nemohla mít rozvedené rodiče. Psychicky bych to nezvládla. „To je dobře tati, máš můj dort?"zeptala jsem se. „Jasně, vždyť pro něj jsem přece jel. Jo a ještě jsem se ti stavil vyzvednout dárek"odpoví mi taťka. „Můžu se podívat na ten dort? Jsem strašně zvědavá. Prosííím." Takhle jsem prosila dobrých 10 minut a pak taťka svolil. Otevřela jsem krabici a tam na mě čekalo překvapení v podobě čokoládového dortu s ovocem. „Děkuju"zaječela jsem radostí a objala taťku i mamku. „Nemáš zač"odpověděli sborově, „zasloužíš si ho."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Večer máme domluvenou večeři s Adamsovými. Jenomže to je v sousedním městě a oba dva si chceme dát víno, přespíme tam. Doufám, že až se zítra odpoledne vrátíme, bude náš dům stále stát"řekla mi mamka a já se jenom usmála. ,,Neboj se, mami, o půlnoci jsou všichni pryč"odpověděla jsem jí a snažila se, abych vypadala co nejvíc věrohodně. Párty měla končit až ve 2:00, ale to rodiče vědět nemuseli.
