The Queen of Winter

VÁNOCE

Je to tady. Dneska jsou Vánoce!! Můj druhý nejoblíbenější den v roce. Mám nakoupené dárky pro celou naši rodinu.
Pro mamku mám knížku Dárek na rozloučenou od Teresy Driscollové,

pro taťku mini sadu nářadí,

pro babičku od taťky zahradní lehátko,

pro babičku od mamky chňapku

a pro dědu od mamky malé rádio, které si už strašně dlouho přeje.

Zbytku rodiny nic kupovat nebudu, protože už takhle jsem skoro na mizině.

Je 10:15, takže bych nejspíš měla jít dolu na snídani. Naše vánoční snídaně bývá každý rok stejná. Máme vánočku od babičky s marmeládou a kakao. Všem to vyhovuje, takže to neměníme.
Vešla jsem do kuchyně a všimla si, že už to tu mamka stihla nazdobit. Ta musela vstávat opravdu brzo, chudák. Na stole leží moje snídaně a vzkaz, že rodiče jeli k babičce pro ozdoby na stromeček, jelikož tátovi spadli na zem a rozbili se. Vrátí se v 11:00. Mám zatím uklidit v obýváku. Sním snídani a jdu na to.

,,Ahoj zlatíčko, jsme tady. Můžeme jít zdobit stromeček"zakřičí taťka už z chodby.
,,Jasně, jdeme na to. Ne že rozbiješ i tyhle ozdoby" odpovím a mamka se začne smát.
,,Tak si to udělejte sami, když jste tak chytrý" řekne na oko naštvaně taťka.
,,Ale no tak, přece si nezkazíme Vánoce hádkou o ozdobách"směje se pořád mamka.
,,Tak fajn, to by stačilo" řeknu a jdu zdobit. Rodiče se ke mně hned připojí a za chvilku máme hotovo.

Netuším, jak se to stalo, ale najednou tu byl oběd. Ach jo, dnešek utíká ták strašně rychle. Sice už se těším na večer, ale chci si užít celý den.

Nevím, jak to mají ostatní lidi v Americe, ale naše rodina nedodržuje žádné tradice. Vždyť já ani netuším, jaké tradice jsou pro naši zem typické. Není to tím, že bysme neměli rádi Ameriku, jen si prostě všechno radši vymýšlím sami, než aby jsme okopírovali něco, co už někdo vymyslel. To nás nebaví. Už když jsem byla malá, vymysleli jsme si s rodiči svoje vlastní tradice. Tak například, tradiční snídani jsem vám už popsala, k obědu máme těstoviny se špenátem a k večeři brambory a kuřecí řízek. Jediné co vím je, že většina lidí rozbaluje dárky až 25.prosince, protože věří na Santu Clause. Mně rodiče vždycky říkali, že žádný Santa Claus není a já s nimi už odmalička chodila nakupovat dárky. Hodně lidí se tomu divilo, ale mamka s taťkou je jenom odbyli a řekli, že je na nich, jestli budou dětem vyprávět pohádku o Santovi. To oni prý za žádnou cenu dělat nebudou, protože proč by mi měli lhát, když mi stejně jednou budou muset říct pravdu. Jen by to potom měli složitější. Jedna z hodně mála tradic, co dodržujeme, je zpívání koled. Dokud zpíváme jen já a mamka, dá se to celkem poslouchat. Ale jakmile se k nám přidá taťka je to tak akorát na prasknutí ušních bubínků.

Víte jak jsem říkala, že dnešek strašně rychle utíká? No, tak najednou tady byl večer. Navečeřeli jsme se a vyndali dárky. Já tam dala jen ty pro rodiče a zbytek jsem nechala ležet na stole (za prarodiči pojedeme někdy během tří dnů). Zazpívali jsme pár koled a rozhodli se jít rozbalovat dárky. Oba rodiče byli z dárků ode mě nadšení.
,,Díky Kate, to jsi nemusela"říká táta, ale je vidět, že má velkou radost.
,,Ale musela. Doufám, že se vám dárky líbí"odpovím i když vím, že ano.
,,Tak a teď ty. Rozbal tuhle největší krabici"řekne mi mamka a je na ní vidět, že se těší na mojí reakci. Rozbalím teda tu krabici a vykoukne na mě ten nejhezčí dárek, který jsem kdy viděla. Ano, doslova vykoukne. V té krabici je totiž maličké štěňátko.

Je to malý husky. Okamžitě jsem ho pojmenovala Dylan. Nepřemýšlela jsem nad tím jménem ani vteřinu, protože už odmalička si přeju štěně kluka a chci, aby se jmenoval Dylan. Já vím, to jméno je spíš lidské než psí, ale mně se strašně líbí.
,,Děkuju, mami a tati. Vážně hrozně moc"řeknu a snažím se zadržet slzy. Postupně oba dva obejmu. Rozbalím ostatní dárky, ale z žádného jsem už neměla takovou radost. Ne že by se mi nelíbily, ale Dylana nic nepřekoná.