Proč necítím nic,
když mám cítit tak mnoho?
Je to jako sedět v místnosti plné zrcadel,
kde jsem jen já.
Rty odrazů mumlají slova.
Znova a znova.
"Probuď mě. Probuď mě..."
Snažím se je poslouchat,
ale neslyším.
Vyměnit zrak za sluch?
Nechat se svázat rouškou noci?
Mučí mě pohled na mé tváře,
Temnoto, máš mě ve své moci.
"Probuď mě. Probuď mě..."
Repetice slov
ryje do mozkové kůry.
Toužím znovu vidět,
procitám z noční můry.
Denní barvy postupně blednou,
dokud neoslepnu.
"Probuď mě. Probuď mě..."
Opakují má já.
Proč neříkají nic jiného?
Chci odejít,
ale nicota zaryje drápy do mé kůže.
Křičím, krvácím.
Jsem znovu v síni zrcadel.
ČTEŠ
thoughts
شِعرjust some shitty pieces of poetry (kousky psané většinou volným veršem, útržky myšlenek, slzy a vraždy)
