Barvy zítřka

i.

Hnědooký chlapec s uhlově černými vlasy stál u nevelkého okna, jímž do místnosti pronikaly poslední zbytky slunečních paprsků onoho srpnového dne. Myšlenky, které ho děsily, se snažil potlačit činností, kterou miloval ze všeho nejvíce. Před ním se nacházelo malířské plátno, které však tentokrát bylo po značném úsilí stále bílé. Vidiny, které častokrát míval a které mu pomáhaly s jeho tvorbou, nyní nepřicházely. Cítil, že s ním poslední dobou nebylo něco v pořádku, ale jeho přítel jej ujišťoval, že je to stresem a kdo by neuposlechl toho nádherného modroočka.

Během posledních tří týdnů se toho stalo mnoho a oba chlapci stále doufali v nějaký nepopsatelný zázrak. Stále věřili, že tohle přece není jejich konec.

Před třemi týdny zanikla ve Velké Británii monarchie a byla nahrazena klerofašistickým režimem, který se domáhal očisty od všeho špatného. Byla pro režim špatná vidina dvou chlapců, kteří se na ulici drželi za ruce a vyjadřovali tím tak svou lásku? Ano. Oba moc dobře věděli, že budoucnost jim nepatří, a tak se schovávali ve staré opuštěné chatě doufajíce, že mají stále dostatek času na vymyšlení plánu a následný útěk. V chatě bylo ponecháno veškeré zařízení, jelikož jej předchozí majitelé patrně opustili ve spěchu. Chlapci přemýšleli, zda se dostali daleko, nebo zda byli chyceni do spletité sítě krutým režimem.

Říká se, že člověk by se neměl upínat na minulost, jelikož v ní již nežije, ale pro oba chlapce znamenala minulost vše; volnost, lásku, pocit bezpečí. To, co mladíky mělo brzy čekat, se životem nazývat nedalo.

Alec to tedy zkusil znovu. Pravou rukou uchopil oblíbený štětec a namočil jej do sytě červené barvy. Nevnímal, co maluje, jelikož ani on sám to nevěděl. Něco uvnitř ho vedlo a brzy se na plátně začaly rýsovat náznaky západu slunce, který hoch před nepatrnou chvilkou pozoroval. Do malování se ponořil takovým způsobem, že v prvních vteřinách nevnímal bradu spočívající na jeho rameni. Ethan.

„Použiješ taky nějakou jinou barvu kromě červený? Působí to morbidně," zavtipkoval jeho přítel.

Alec se po chvilce probral a zadíval se na své dílo. Teprve teď si uvědomil, že opravdu použil jen jednu jedinou barvu. Byl zmaten, jeho vidiny vždy měly nějaký význam, ale nyní si nebyl jistý vůbec ničím a to ho děsilo.

„Je to trochu děsivý, co?" zasmál se nervózně.

Ethan beze slova věnoval tváři svého přítele letmý polibek na náznak souhlasu a odebral se do malé místnůstky vedle. Alec stále upřeně pozoroval svůj obraz a přemýšlel, zda ho sytě červená má nějakým způsobem varovat. Vyrušilo jej hlasité šumění starého rádia, které se po chvilce proměnilo v hrubý ženský hlas. Ethan se v kuchyni snažil naladit rádio v přesvědčení, že jim písničky zlepší náladu. Mýlil se. Nic nebylo jako dřív a ani rádio nebylo výjimkou. Místo veselých písniček, které člověka přinutí pohupovat se do rytmu, šla nyní naladit pouze jedna stanice, kde k chlapcům promlouvala postarší žena. Mluvila o lepších časech, o víře a o obětování určitých věcí v zájmu lidstva. Alec toto vymývání mozků nemohl již dále poslouchat a přiběhl proto k rádiu a vyrval jej ze zásuvky. Jeho přítel se soucitně pousmál a Aleca pevně objal.

„Dneska po setmění vyrazíme. Všechno jsem vymyslel," nadhodil Ethan ve snaze utěšit to malé klubko.

„Já myslel, že ještě žádný plán nemáme. Počítal jsem s tím, že ho vymyslíme spolu," odvětil poněkud zaskočeně Alec.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, když jsem pozoroval, jak špatně tohle celý neseš. Neboj, dneska utečeme!"

Starší z chlapců byl šťastný, když na Alecově tváři konečně spatřil ten nádherný úsměv, kterému před třemi lety podlehl. Udělal by vše, aby ten úsměv nikdy nezmizel.

Po pár hodinách, jež se zdály být delší, než ve skutečnosti byly, dal Ethan znamení k odchodu. Oba vzali jen ty nejdůležitější věci a naskládali je do velkých batohů. Alecova hruď se v nepravidelných intervalech poměrně rychle nadzvedala a jeho drobné ruce se třásly strachem. Ethan byl také vyděšen, ale celou dobu se snažil svého přítele uklidnit a toho mohl docílit pouze tak, jestliže on sám byl klidný. Poslední zaváhání, před tím, než společně otevřeli dveře. Potichu vyšli ven z chaty a kolem nich se rozprostíral hluboký les. Na první pohled se zdálo, že jsou v lese sami, a proto se vydali kupředu.

„Kilometr odsud by mělo být připravené auto. Mám to domluvený s Madison," šeptal starší z dvojice.

„A co když to nevyšlo a žádný auto tam nebude?" strachoval se hnědoočko.

Ethan se zastavil, popošel k Alecovi a dlaně položil na jeho tváře.

„Slibuju, že udělám všechno pro to, abychom se odsud dostali," zadíval se upřeně do těch krásných tmavě hnědých očí.

Poté pokračovali dál v cestě. Po každém křupnutí nebo zašustění se oba hbitě otočili s vyděšeným výrazem ve tváři, ale vždy to byl pouze planý poplach. Jakmile se k autu přiblížili natolik blízko, že byli schopni ho spatřit, rozeběhli se nadšením. Alec skočil modroočkovi do náruče bez jakéhokoli slova. Následně otevřeli poněkud zrezivělý kufr auta, do kterého naskládali své batohy. Oba se spokojeně usmívali. Společně kufr zavřeli a před autem spatřili osobu v černém.