Když mě dostihla...

2. Kapitola

Druhý den vstávám s čistou myslí. Dneska je den D! Začínám cestu, kterou skončím nejdříve v červnu.

Běžím ještě v pyžamu po schodech do kuchyně a tam si nandavám 4 lžíce jogurtu, k tomu 4 jahody a lžíci müsli. Všechno si vypisuji do mobilu, abych si poté spočítala kalorie.

Mezitím co jím, projíždím sociální sítě. Selena Gomez. O. Můj. Bože. Jak já jí miluju. Její hlas je neskutečný a její tělo je dokonalé. Neexistuje nic hezčího a lepšího než ona. Je to moje bohyně. Nemám ráda moc pop, takže jí nějak neposlouchám, ale je úžasná se vším všudy. Ty její dlouhé vlasy s velkými vlnami a leskem, její užásné křivky, jemný nos a úžasné oči. Její nádherné rty. Umírám z ní. Jednou chci vypadat jako ona.

Z přemýšlení o Seleně mě vytrhne táta: "dobré ráno zlato, jak ses vyspala?" Položí naprosto klasickou otázku, na kterou jako vždy odpovídám "dobře tati. Vyspala jsem se dobře." Dojedla jsem poslední lžičku a nádobí jsem uklidila do myčky.

U skříně jsem si opět nevěděla rady, co si vzít na sebe. V podstatě mi neslušelo vůbec nic. V ničem jsem se necítila dobře. Sukně nepřicházela v úvahu, ale stejně tak jsem si nechtěla brát kalhoty. V sukních se mi lepí stehna a kalhoty mě obepínají. Co si vezmu? Začala na mě jít panika, protože jsem byla zoufalá z toho, jak se nenávidím.

Nesnáším tvar svého těla. Nesnáším ty tuky. Nesnáším sebe. Nesnáším svoji osobnost. Nesnáším to, že nemám na nic talent. Nesnáším to, jak mě všichni nesnáší.

Nandala jsem si co nejrychleji volné černé šaty a k nim černé silonky. Rychle jsem zaběhla do koupelny, kde jsem si nakreslila kraťoulinké linky a natočila si řasy kleštičkama. Vlasy jsem si stočila do vysokého drdolu a nechala splývat pramínek vlasů na každé straně hlavy.

Ani tohle mi nesluší, ale teď s tím nic neudělám. Je to pro hubený holky. Pro úzké obličejíky. Ne pro mě. Pro tlustý není nic.

Zkontrolovala jsem si čas a se zjištěním, že musím vycházet za minutu jsem si skočila do pokoje pro tašku a rychle nazula černé boty.

.....

Autobus jsem stihla jen tak tak a do školy jsem se dostala téměř na čas. Do třídy jsem přišla pět minut před zvoněním a jako vždy jsem se posadila do zadní lavice k oknu.

Měl jsem to tam ráda. Člověk mohl úplně vypnout a jen koukat z okna. Navíc vás tam učitelka neviděla, takže jste mohli poslouchat celou hodinu písničky ze sluchátek.

Já to tak dělala téměř každou hodinu. Milovala jsem volnost. Milovala jsem přírodu. Křehkost veškerého okolního bytí. Ptáky, veverky, stromy, Slunce... tohle mi dělalo radost. Ne nějaký vzorečky a rovnice. To ne.

Jako každý den jsem si teda zastrčila sluchátka do uší a přestala jsem v tu ránu vnímat.... jako vždy... jsem se pomalu ztrácela... ve stromech a v písni All I want od Kodaline...