7 Čarodějů

Kapitola 1: Podivný stařec

Diaron se probudil do krásného slunečného dne. Ale nebyl to jen tak obyčejný den. Diaron měl dnes slavit 15. narozeniny, které byly u elfů dosti významné.
Přestože Diaron nebyl elf, všichni elfové ho tak brali, tudíž i on slavil 15. narozeniny elfsky. V patnácti elfové totiž nastupovali do školy. Do této doby se Diaron i všichni elfové učili ve všeobecné škole, která byla v každé větší vesnici, ale nyní si měl vybrat jednu s velkých odborných škol, do které bude ještě dva roky chodit.
Diaron si ze všeho nejvíc přál bojovat bok po boku se svým nejlepším přítelem Flaifarem proti temným elfům z království Tornor. Flaifaros byl o rok starší a minulý rok šel na nejlepší bojovou školu v celém Halbaru. Ta byla na jihu lesa ve městě Esë-Latar. Naštěstí byla zrovna neděle, a tak mohl Flaifaros dojet na jeho narozeniny do Ilös-Böris.

„Vstávej," budil Diarona Flaifaros, „přece si musíš svoje narozeniny užít." Diaron vyskočil s postele rychlostí světla a už byl ve Flaifarově náruči. „Už rok jsme se neviděli a ty ses pořád nezměnil. Jsi furt stejně vysoký a štíhlý jako naposled." vyvalil na něj Diaron. „A ty jsi zas stejně malý a těžký." vtipkoval Flaifaros, když se snažil dostat z Diaronova sevření. Oba mladíci na sebe koukali stejným pohledem. V jejich očích byla poznat nesmírná radost s příjemného setkání po dlouhé době. Nakonec krásné ticho přerušil netrpělivý Flaifaros: „Tak co. Už ses rozhodl jestli půjdeš na tu nejúžasnější školu v celém Halbaru?" vyzvídal dychtivě a s nadšením. ,,Když o ní tak mluvíš." odpověděl souhlasně Diaron. ,,Tak rychle pojď. Už na tebe čeká král Dildasmar v jeho pracovně." Když došli ke králově pracovně tak už byl král přede dveřmi. Oba přátelé se s králem znali velice důvěrně, protože jak Diaron, tak Flaifaros neměli rodiče. Flaifaros se objevil uprostřed jedné bitvy mezi elfy, a tak ho král vzal do svého paláce.

,,Pojď dál Diarone." řekl král vstřícně. Flaifaros se samozřejmě divil, proč nepozval i jeho, a tak chtěl něco říct, ale Dildasmar to pochopil a smutně řekl: ,,Bohužel milý Flaifare. Dnes to nepůjde." Král před ním zabouchl dveře, jako by byl kdovíjak naštvaný, ale překvapivě vlídně řekl Diaronovi ať se posadí. Dildasmarova pracovna byla dlouhá asi čtyři metry a široká asi sedm metrů. U okna naproti dveřím byl velký stůl z dubového dřeva, který překypoval papíry a knihami. Na levé straně pracovny byla velká knihovnička se zaprášenými tlustými knihami a vpravo byl malý konferenční stolek se dvěma křesly. Diaron si sedl na křeslo blíže ke dveřím a král blíže k oknu. Teprve teď, když s králem seděli takhle naproti sobě si Diaron uvědomil, jak je král vznešený a sličný. Měl dlouhé rovné kaštanové vlasy, nos i ústa střední velikosti a hlavně velké hnědé oči, které v sobě měli vznešenost králů.

 ,,Už je ti patnáct Diarone," řekl král ladným hlubokým tónem, ze kterého vyzařovala láska a pokoj, ale zároveň i menší známka úzkosti a obav. ,,A to je věk ve kterém by ses o sobě měl dovědět pár informací." Diaron čekal, že se ho král zeptá, jako školu si zvolil nebo něco takového. Ale tohle. Diaronovi to nedalo a tak namítl: ,,Nemám si dnes vybírat školu?",,Ano Diarone," král sklonil hlavu, ,,ale to počká do zítřka. Dnes by ses měl dovědět něco o svém původu a svých rodičích. Já vím jen že ses narodil ve městě Rythmöth, což je hlavní město Argelaronu. Víc nevím, ale je tu někdo, kdo ano." Teprve teď si Diaron všiml, že za stolem krále Dildasmara stojí starý prošedivělý muž. Diaron toho muže neznal. Král odešel z pracovny a muž si sedl místo něj. 

Chvíli seděli mlčky a dívali se na sebe. Diaron se snažil vzpomenout na jeho tvář, ale marně. Muž byl vysoký jako elf, ale robustní jako člověk. Bradu měl porostlou krátkými šedými vousy. Stejnou barvu měli i jeho krátké vlasy, kterým už se uprostřed rýsovala stařecká pleš. Nosil velký stříbrný plášť s kapucí dole. Nos měl velký a dlouhý a oči šedé se zvláštní velkolepostí. Obočí velice husté a opět šedé. V ruce držel velkou majestátní hůl s vybroušeným křišťálem na jejím konci. Jeho výraz neříkal naprosto nic. Už proti sobě seděli dobrou minutu a to uvádělo Diarona do rozpaků.

,,Diaron" řekl stařec spíš tak pro sebe, než že by tím chtěl něco říct. ,,To je pěkné jméno." zase spíše pro sebe. Otočil se na hocha a teď už k němu promluvil: ,,Jestli pak víš proč máš takové jméno?" Jeho hlas byl prastarý. Diaron samozřejmě nevěděl, a tak řekl: ,,Nevím pane, kdo jste pane?" Muž nedbal na otázku, jako by ji ani neslyšel a pokračoval dál: ,,Tvoje jméno vzniklo ze jmen tvých rodičů." ,,Vy znáte jména mých rodičů?" vyjekl radostně Diaron, čímž skočil do řeči klidnému hlasu starého muže. ,,Ano, znal jsem tvé rodiče. Tvá matka se jmenovala Diana a tvůj otec Ron." Nedočkavý Diaron mu zase skočil do řeči: ,,Moje rodiče se jmenovali stejně jako bývalí vládci Argelaronu?" řekl s nadšením, ale postupem věty se mu hlas vytrácel, protože pochopil slova zvláštního muže. ,,Ano jsi jejich synem a patří ti i trůn." Muž čekal až mu Diaron zase skočí do řeči, ale nestalo se tak, tudíž stařec pokračoval: ,,Dva dny poté co ses narodil tvůj strýc dobyl hrad v Rythmöthu a zabil tvého otce. Chtěl zabít i tebe, ale v tom jsem ti trochu pomohl já." Diaron se náhle zeptal naštvaným tónem: ,,Proč by zabíjel svého bratra?" stařec odpověděl stručně a jasně: ,,Aby získal trůn." chvíli se odmlčel, ,,Já jsem tě pak dopravil až sem, abys byl v bezpečí. To už teď bohužel neplatí. Myslím, že už nejsi v bezpečí ani tady." ,,A co moje maminka?" vykřikl najednou z ničeho nic Diaron a stařec klidně odpověděl, jako by tu otázku už dlouho čekal: ,,Možná zemřela, ale možná ji pořád mučí, aby zjistili kde jsi." Diaron byl velice rozzuřen, ale neměl sílu nic říkat. Byl to vnitřní boj. ,,Král Ontárus vládne krutě a lid se proti němu bojí postavit. Proto jsem tady. Ty jsi jediný, kdo může něco udělat. Musíš nastoupit na svůj trůn." řekl sebevědomě a povzbudivě.