Probudilo mě zvonění mého mobilu. Byla ještě tma. Podle hodinových rafiček na mém budíku, které ve tmě svítily, jsem usoudila, že musí být tak čtvrt na šest. Telefon stále hlasitě vyzváněl. Neochotně jsem se po něm natáhla. Po zběžném kouknutí na display jsem zjistila, že volá Patrik, můj spolužák a nejlepší kamarád.
"Haló, Leni, si tam?" ozvalo se z mobilu, když jsem zmáčkla zelené tlačítko.
"Jóó, jsem. Co se děje?" zeptala jsem se rozespale.
"Promiň, jestli jsem tě vzbudil, ale potřebuju poradit. Dělám teď úkol z matiky. Nevím, jak se to počítá a nemůžu to nikde najít. Poradíš mi, prosím?"
To byl celý on. Vždycky když něco nevěděl, potřeboval pomoct nebo poradit, volal mně. Klidně i v noci. Byla jsem sice ráda, že mu můžu pomoct, ale poslední dobou potřeboval s matikou pomoct stále častěji. Už mi to lezlo na nervy. Úkoly dělal vždy ráno. Stával totiž o hodinu dříve než já. Zeptala jsem se ho s čím přesně si neví rady a poté mu to vysvětlila.
Když se poděkoval, rozloučil se a zavěsil, bylo půl šesté. Znovu ulehnout a pokusit se usnout už nemělo cenu, stejně bych už neusnula a za půl hodiny bych musela stávat. Rozsvítila jsem lampička nad postelí, vypnula budík a protáhla se. Nohama jsem vlezla do mých teplých bačkůrek a vydala se ho kuchyně se nasnídat. Nemusela jsem být potichu. Byla jsem v domě totiž sama. Naši už odjeli do práce a já jsem byla jedináček.
Moje snídaně spočívala v čokoládových kuličkách nebo lupínkách s mlékem ohřátých v mikrovlnce. Možná že to není úplně nejzdravější snídaně, ale mě zasytí a mám jí ráda. S miskou jsem si sedla ke stolu a začala jíst. Nechvátala jsem, protože jsem půl hodiny navrch. Potom jsem misku s lžící odložila do dřezu a šla nahoru do pokoje se obléci.
Tato činnost mi ráno trvala nejdéle. Hrozně dlouho jsem si vybírala oblečení, které si vezmu ten den na sebe. Nakonec jsem zvolila pohodlné černé legíny, tmavě modré tričko s třičtvrtečními rukávy a světle modrý šátek. Došla jsem se podívat do zrcadla, jestli to nevypadá blbě a zapnula žehličku na vlasy. Hodně jsem si je tím ničila, ale své vlnité vlasy jsem nesnášela. Po vyžehlení jsem si vybrala černé náušnice, které nebyly příliš nápadné.
Šla jsem si ještě zkontrolovat tašku do školy, jestli v ní mám všechny věci. Dělám to každé ráno. Řídím se pravidlem: Dvakrát měř, jednou řež! Jako vzorná žákyně se samými jedničkami bych nerada něco zapomněla a dostala pětku nebo poznámku. S připravenými věcmi do školy a s bundou v ruce jsem došla do obýváku, sedla si na pohovku a na půl hodiny si zapnula televizi. V sedm hodin jsem si oblíkla bundu, vzala batoh, nazula kozačky a vyrazila na autobus. Měla jsem asi 50 metrů, takže stačilo přejít silnici a jít kousek po chodníku a byla jsem tam. Moc lidí odsud nejezdilo. A když jo, tak samé malé děti.
Čekání na autobus bylo pro mě vždycky deprimující a taky vždycky bude! Byla mi vždy zima. No a taky komu by se líbilo vylézt z vyhřáté postýlky a pak mrznout venku na zastávce? K mé smůle se ještě rozpadal sníh. Ale naštěstí přijel autobus. V něm už mi držel místo vedle sebe Patrik.
Když jsem si k němu přisedla, ucítila jsem jeho sexy vůni. Zhluboka jsem ji vdechla do sebe. Milovala jsem ji!
"Ahoj, Leni! Promiň, že jsem tě vzbudil, ale fakt jsem si nevěděl rady a řekl jsem si, že ty bys mi mohla pomoct, víš."
"Ahoj, v pohodě, ráda ti pomáhám a ty to víš." Byla to pravda, ráda jsem mu pomáhala. Líbilo se mi potom, když se mi pak omlouval, že mě probudil nebo mě rušil. Připadal mi potom jako takovej ňouma. Ale hrozně roztomilej ňouma!
Ukázal mi ten úkol, jestli tam nemá chybu a než jsme dojeli do školy, stihli jsme probrat vše, co jsme o víkendu, kdy jsme se neviděli, zažili.
