Upřela na mě své kaštanové oči, které ve stínu barev vypadali skoro černé. Jindy je měla nádherné a živé, ale dnes byly její oči unavené. Beze slov si sklidila věci do batohu a zvedla se. Zvedl jsem se ve stejnou chvíli, protože jsem slíbil, že jí doprovodím. A to taky dodržím. už jen proto, aby se po cestě něco nestalo. Když už jsme byly obutí a měli na sobě bundy, otevřel jsem dveře a rukou ji vybídl, aby šla první. Šeptem mi poděkovala a vydali jsme se k ní. Ode mě bydlela asi 15 minut chůze. Trefil bych k ní i poslepu, jelikož tam často chodím.
Cestou jsme hovořili o různých věcech ve škole a probrali všechna plus i mínus toho, že příští týden bude chybět naše češtinářka. Jak jsme tak šli vedle sebe, noha nohu míjela a střetli jsme se dlaněmi. Jen na chvíli. Ale i ta chvíle mě překvapila. Její krásně teplá dlaň s tou mojí studenou tvořila kontrast. Oba jsem se zarazili a Lenka přestala mluvit. Chvíli jsme tam tak stáli a dívali se na sebe, když ona najednou přerušila ticho.
"Pro-promiň, Páťo... U-už musím j-jít. Ahoj." vykoktala a otočila se. Ani jsem si nevšiml, že už stojíme před jejím domem. Když se zabouchli domovní dveře, vzpamatoval jsem se a šel směrem domů.
Páťo... Takhle mi neřekla už hodně dlouho! Ponořen ve vlastních myšlenkách jsem kráčel domů.
************************Lenka
Zabouchla jsem domovní dveře, opřela se zády o ně a s povzdechem jsem po nich sjela až na zem. Sklonila jsem hlavu, zula si boty a zvedla se. Rodiče už byli doma. Mamka se činila v kuchyni a vařila nám nějakou výbornou večeři a taťka seděl v obýváku, nohy měl natáhnuté na podložce a četl si noviny. Ale já vůbec neměla hlad a ani náladu na to podívat si s taťkou.
"Ahoj. Neni mi nějak dobře a asi si půjdu lehnout." rychle jsem vysvětlila a vydala se po schodech nahoru. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na sebe rodiče zmateně podívali. Ale nic neřekli.
Když jsem vstoupila do pokoje, zabouchla jsem dveře, aby mě nikdo neotravoval. Školní batoh jsem hodila do kouta, převlékla jsem se do pohodlných tepláků a volného trička a lehla jsem si na postel. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. Ležela jsem na zádech a koukala do stropu asi deset minut a přemýšlela jsem.
Co to mělo znamenat to před naším domem. Jen jsme si cvrnkli rukou o ruku. Nic víc. Ale přeskočila mezi námi jiskra. Já to cítila. I on. A jak jsme se potom na sebe tak dlouho dívali. Skoro jsem tušila, že mi dá pusu a začneme se dlouze líbat. Ale já nemohla. Nevěděla jsem jestli to chci! Znali jsme se od malička, věděli jsme o sobě i to, co ten druhý ani nevěděl. Byli jsme jako brácha a ségra. Ale nikdy mezi námi nic nebylo. nevím jestli by se to mělo měnit, nevím jestli to chci!
Vzpomněla jsem si na jedno přísloví, které mi vždy říkali mamka. 'Jsou jen tři věci před kterýma neutečeš! Starosti, čas a láska.'
Nechtěla jsem před tím utíkat, ale bála jsem se toho. Nevěděla jsem ani, jestli jsem se třeba nemýlila a jestli se mi ta jiskra mezi námi jen nezdála. Třeba ho vůbec nenapadlo, že by mezi námi mohlo něco být. Ale co když ano? Měla jsem ho moc ráda, ale chci ho, miluju ho? A klapalo by nám to? A co když ho odmítnu? Vezme to v pohodě nebo se naštve a náš vztah nebude nikdy jako dřív?
Myšlenky mi začaly utíkat někam pryč. Úplně se rozutekly. Do všech světových stran. Měla jsem toho až nad hlavu a tohle mi moc nepomohlo. Byla jsem unavená a bolela mě hlava. Ani jsem si nevšimla, že čas tak letí a já ležím a přemýšlím už hodinu. Ticho přehlušilo zakručení v mém břiše.Otevřela jsem dveře a vydala se po schodech dolů do kuchyni.
Už na schodech jsem ucítila kořeněnou vůni. Vstoupila jsem do kuchyně a uviděla, že mamka už dává na talíř jídlo. Byla to thajská pánev. Tu jsem úplně zbožňovala!
"Jdeš akorát!" zvolala.
"To víš, šla jsem po čuchu!" usmála jsem se a poděkovala, když mi podávala plně naložený talíř. Okusila jsem první sousto a pak najednou zhltla všechno, skoro i s talířem, jak to bylo dobrý.
"Bylo to vynikající!" chválila jsem maminčino kuchařské umění. Ta se na mě podívala a usmála se. Hned potom ale se zamračila. "Vůbec nevypadáš dobře, zlatíčko. Nebolí tě hlava?" ptala se starostlivě.
"No popravdě trochu ano." přiznala jsem se a uhnula pohledem. Na čelo se mi přisála mamky teplounká ruka.
"Vždyť úplně hoříš!" zděsila se. "Dojdu ještě pro teploměr a pro ibalgin. A udělám ti horký čaj a zábal. A ty jdi nahoru a lehni si!" přikázala a odešla hledat teploměr. Taťka, který celou dobu mlčel, se jen přívětivě usmál a pokýval hlavou na důkaz toho, že mám maminku poslechnout.
Odešla jsem nahoru do pokoje a převlékla se do pyžama. Než jsem stačila vlézt do postele, byla u mě mamka. V jedné ruce držela obklady a teploměr a v druhé podnos s horkým čajem, ze kterého se vznášela pára. Vedle ležel malý růžový prášek. Mamka všechno položila na můj noční stolek. Teploměr mi strčila do podpaží a než mi změřil teplotu, dala mi chladivý obklad na čelo, zápěstí a na kotníky. Pak zapípal teploměr. Mamka ho opatrně vytáhla.
"Tak kolik, mami?" zeptala jsem se opatrně.
"Čtyřicet celých dva." povzdychla si. "To není moc dobré. Zítra tě vezmu k doktorce." rozhodla.
Podala mi prášek a dala mi ho zapít horkým čajem, který jsem vypila úplně celý.
"Ale teď spi." poručila mi sladce a než odešla, dala mi pusu na rozpálené čelo.
