Jako poslední hodinu jsme měli ten den přírodopis. I když jsem si to nechtěla připustit, těšila jsem se na na konec hodiny, až půjdeme společně s Patrikem k němu domů. Učit se matematiku. Nic jsem si od toho neslibovala, jen jsem měla radost, že mu můžu pomoct.
Jelikož jsem se nudila, cvakala jsem propiskou. Moje kamarádka Linda, která se mnou seděla v lavici na přírodopis, se ke mně znuděně otočila a začala cvakat taky. Pak se ozvalo cvakání i z předních lavic. Nakonec cvakání přehlušilo učitelčin hlas a v učebně nebylo slyšet nic jiného, než to cvakání. To učitelku vzpružilo. Zlomila křídu, kterou právě psala na tabuli zařazení člověka do živočišného systému, prudce se otočila, až se jí uvolnili vlasy z přísného drdolu a zařvala: "Vy jste snad všichni zbláznili! Okamžitě toho nechte, než vám všem napařim poznámky!" Každý okamžitě odložil propisku, protože když začala takhle řvát, neznamenalo to nic dobrého. I přes nudný výklad o tom, kam se v živočišném systému zařazuje člověk, jsem přečkala do konce hodiny.
"Tak jdeme?" zeptal se mě Patrik, který se náhle ocitl za mými zády.
"Jasně!" odvětila jsem.
Patrik bydlel od školy pár kroků. Mělo výhody i nevýhody. Za pět minut chůze už odemykal domovní dveře. To značilo, že nikdo z jeho rodiny zatím nebyl doma. Měl ještě sestru Pavlu. Byla starší než on. Bylo jí 21. Patrikovi 17. Docela jsem si s ní rozumněla. Měla hodně podobnou povahu jako Patrik. Ale vzhledově byla úplně jiná. Ale stejně krásná jako on.
Když odemkl, pustil mě dovnitř jako první. On šel za mnou a zavřel dveře. V předsíni jsme si zuli boty a sundali bundy šli si sednout do kuchyně ke stolu. Jejich dům měl dvě patra a místnosti byly moderní, velké a prostorné. Vyndali jsme si na stůl učebnici matematiky, sešity, papíry a tužky. Začala jsem mu vysvětlovat, co to vlastně jsou ty logaritmy a jak se to počítá. Po půl hodině už jsme se konečně dostali ke konečnému řešení prvního příklady.
"Doneseš mi, prosím, vodu?" poprosila jsem ho. Z toho mluvení mi úplně vyschlo v krku.
Patrik se zvedl, otevřel skříňku nad kuchyňskou linkou, vzal velkou sklenici a napustil ji studenou vodou z kohoutku. Poté vyndal z lednice citrón, ukrojil jeden plátek a společně s pár lístkama máty, kterou měli na kuchyňské lince zasazenou v květináči, mi sklenici postavil na sůl.
"Děkuju." vyhrkla jsem a zhluboka se napila. Po pár doušcích ve sklenici ještě půl vody zbylo. Se řinčením jsem sklenici postavila na stůl a oddychla si. Patrik mě celou dobu sledoval.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě ustaraně a chabě se usmál. "Vypadáš hrozně unaveně. Jestli chceš, můžeme toho pro dnešek nechat. Zítra je taky den."
"Ne jsem v pohodě. Vypočítáme si ještě jeden příklad, ano?" Vážně mi nebylo nejlépe. Cítila jsem silnou bolest v oblasti spánků.
"To si celá ty! Pro ostatní by ses rozkrájela, ale že tobě není dobře, to je ti jedno!" rozzuřil se. "Měla by sis jít spíš domů lehnout a pořádně se vyspat, než taky se mnou počítat a vysvětlovat mi nějaký logaritmy." V obličeji celý zčervenal a upřel na mě své modré zamračené oči. Po chvilce jeho jeho rysy povolili do slabého úsměvu.
"ještě jeden příklad a pak udělám, co řekneš. Půjdu domů a lehnu si, ok?" nadhodila jsem mírně.
"Ok. Ale doprovodím tě!" dodal. A pak jsme se vrhli na další příklad. S vysvětlováním nám to zabralo dalších hodně cenných minut. Když už se konečně blížil k výsledku, udělal hloupou chybu. Spočítal, že patnáct plus dvacet jedna je čtyřicet. Přerušila jsem ho.
********************* Patrik
"Máš tady chybu!" ozvala se Lenka.
"Sakra..." zaklel jsem potichu. Nechtěl jsem před ní vypadat, jak největší blbec a chtěl ten příklad vypočítat bez chyby, jenže ta její vůně a přísný a zároveň milý pohled mě doslova ničila. Vůbec jsem se nemohl soustředit, když tu byla ona. Ten pocit, že jsme tu sami dva byl až nehorázně vyzývavý. A kvůli její čokoládový vůni, která mě po celou tu dobu lechtala v nose, jsem teď udělal hloupou chybu. Opravil jsem ji a počítal dál. Po dalších dvou minutách ticha jsem podtrhl výsledek a zadíval se na ni vítězným pohledem. Otočila můj papír směrem k sobě, aby mohla zkontrolovat výsledek. Stačilo jen malé pokývání hlavou a já věděl, že je to dobře.
Upřela na mě své kaštanové oči, které ve stínu barev vypadali skoro černé. Jindy je měla nádherné a živé, ale dnes byly její oči unavené. Beze slov si sklidila věci do batohu a zvedla se. Zvedl jsem se ve stejnou chvíli, protože jsem slíbil, že jí doprovodím. A to taky dodržím. už jen proto, aby se po cestě něco nestalo. Když už jsme byly obutí a měli na sobě bundy, otevřel jsem dveře a rukou ji vybídl, aby šla první. Šeptem mi poděkovala a vydali jsme se k ní. Ode mě bydlela asi 15 minut chůze. Trefil bych k ní i poslepu, jelikož tam často chodím.
Cestou jsme hovořili o různých věcech ve škole a probrali všechna plus i mínus toho, že příští týden bude chybět naše češtinářka. Jak jsme tak šli vedle sebe, noha nohu míjela a střetli jsme se dlaněmi. Jen na chvíli. Ale i ta chvíle mě překvapila. Její krásně teplá dlaň s tou mojí studenou tvořila kontrast. Oba jsem se zarazili a Lenka přestala mluvit. Chvíli jsme tam tak stáli a dívali se na sebe, když ona najednou přerušila ticho.
"Pro-promiň, Páťo... U-už musím j-jít. Ahoj." vykoktala a otočila se. Ani jsem si nevšiml, že už stojíme před jejím domem. Když se zabouchli domovní dveře, vzpamatoval jsem se a šel směrem domů.
Páťo... Takhle mi neřekla už hodně dlouho! Ponořen ve vlastních myšlenkách jsem kráčel domů.
