Aquiver

Introduction

***

Vroucí slunce si proráželo cestu po jeho zlaté kůži. Kapičky potu, které utkvěli na jeho těle se zachytávali do dresu tmavě modré barvy, tolik příznačné pro jeho školu. Lidé ho zbožňovali, volali jeho jméno. Jeden z nejlepších střelců na celé škole. Byl nezastavitelný, běžel přes umělý trávník s naprostou jistotou. Nebyl centimetr který by neznal, kterým by nikdy neběžel. Byl si jistý, možná až moc, říkal si, když si v retrospektivě opakoval dnešní výsledky zápasu z lehátka v sanitce, která ho přivážela zpět do školy.

"Je to zlé, Johne" specialista, muž, kterého viděl poprve v životě mu oznamoval konec jeho možné kariéry sportovce se stejnou lehkostí, s jakou se vysílají výsledky z jednotlivých utkání. Věci jsou tak, jak jsou, bohužel nejdou vrátit.

Život je jedna velká houpačka, říkávala jeho matka vždy, když se vrátil domů s pláčem a sedřenými koleny. Vzpomínal, jak ho konejšivě hladila po vlasech a ujišťovala ho o tom, že mu brzo bude dobře. Právě teď byla na cestě za ním, určitě si dělala starosti a přitom šlo jen o drobnou chybu. Drobou chybu, která však měla pro něj nepříliš šťastné nasledky.

Vyhozená čéška, zpřetrhané vazy, dlouhá a bolestivá rehabilitace, zkráceně řečeno. "Nepraktické pro každého, obzvláštně nepraktické pro sportovce" slova usměvavé sestřičky by mohl citovat ještě notnou chvíli po operaci i opuštění nemocnice. Zářné slunce, které ho vždy hřálo a oslňovalo zahalil mrak, který byl méně obrazný než by se mu líbilo.

Schylovalo se k dešti, když ho záchranáři přepravovali do jeho pokoje na koleji. Ujišťujícím "Zvládneš to?" A následujícím přitakáním druhé strany se rozloučili a odporoučeli zpět do sanitky, která momentálně blokovala příjezdovou cestu do školy. Zmizeli z jeho života stejně, jako se objevili, v bílém voze s ustaranými výrazy na tváři, tentokrát však bez lehátka. Johna nechali společně s ortézou, stejně modrou, jako byl jeho dres.

Zvláštní, zatím nepoznaná trpkost, kterou pocítil byla jako předzvěst plného uvědomění rozsahu jeho zranění. John si nevzpomínal co a jak se stalo a ani jak přesně se ocitl na zemi, vzpomínal si jen na křik a chaos, krev, pravděpodobně jeho, a světla sanitky, která se zdála vzdálenější a tižší než ve skutečnosti byla. Snad mu Greg dokáže říct, co se stalo.

Greg Lestrade, téměř o hlavu větší spoluhráč a zároveň kapitán jeho týmu. Mladý zázrak se zvláštním smyslem pro spravedlnost, do kterého všichni vkládaly velké množství nadějí, stejně jako do Johna. Zvláštní trpkost se vrátila, John Watson na Grega nikdy nežárlil, byl to jeho přítel a on k tomu zatím neměl důvod. Zatím.

Z jeho bloumání ho vyrušilo tlumené otevíraní dveří, pomalejší a tižší.

"Johne?" zašeptal povědomý hlas.

"Jsem vzhůru Gregu, pojď dál, je to konec konců i tvůj pokoj " usmál se chabě John, až teď si plně uvědomil svou únavu.

"Tys nám dal, měli jsme fakt strach. Jak ti je?"

Greg Lestrade vypadal ustaraně a unaveně, naštěstí byl v pořádku, říkal si v duchu John. "Jsem v pohodě Gregu, vážně."

Oba věděli až moc dobře, jak velká lež to byla. Johnovi léky pomalu přestávaly působit a jemu připadalo, jako by mu někdo probodával koleno skrz na skrz ostrým nožem.

"Máš to marný brácho, zeptal jsem se těch záchranářů, říkali, že... no, že si chvíli nezaběháš."

John viděl lítost, která se zábleskem ukázala ve tváři jeho přítele, ačkoli tam utkvěla jen na krátký okamžik, zvládla se rozptýlit celou místností. Vzala Johnovi poslední iluze o jeho stavu, který, jak mu plně došlo, opravdu nebyl dobrý.

"Myslím, myslím, že se trochu prospím" řekl stroze a jen stěží si povšiml odpovědi, která dost možná mohla být klasická nabídka pomoci s čímkoli co by potřeboval stejně, jako ještě klasičtější rady, které tvrdily, že spánek urychluje léčbu.

***

V prosvětleném ateliéru, který se jen stěží dal považovat za součást univerzity probíhala lekce baletu. Za béžovými zdmi a francouzskými okenicemi se třída tvořená z dvanácti studentů protahovala a připravovala na základní sestavu.

Byli zde pouze pokročilí, kteří se společně se studenty z blízkých dvou universit každoročně podíleli na celovečerním představení slavných adaptací, které ačkoli byli zjednodušené, představovali pro stále vytížené studenty daleko větší zátěž než míčové sporty či snad plavání.

Vrcholem a ideálními adepty celé skupiny byli dohronady pouze dva žáci, ačkoli to bylo velmi neobvyklé, nikdo se mezi nimi nedokázal rozhodnout. Dvě velmi osobité bytosti, každá prezentujicí jiné unikátní schéma.
Jim Moriarty a Sherlock Holmes, dva protipóly které si i přes jejich viditelný kontrast byly některých ohledech podobnější, než by si připouštěly. Tedy, než by si byl Sherlock schopný připustit.

Roky trénování z něj udělali samotářskeho perfekcionalistu, který se nikterak netajil svým odporem vůči zbylým studentům. Samota ho chránila a odloučení posilovalo pocit naprosté cizosti, kterou pociťoval již od útlého věku.

Byli zde lidé, kteří ho akceptovali, drtivá většina třídy baletu a jeho spolubydlící Mike, který byl jeho přítelem již od prvního semestru. Byla zde ovšem i druhá strana mince, ona strana, která způsobila Sherlocko stranění od lidí. Fotbalisté a hráči rugby, Sherlock je znal pouze jako ubožáky, jejichž pošramocené ego mohlo za hrubost, kterou projevovali. Sherlocka nikdy fyzicky nenapadli, ale on již z předchozích zkušeností věděl, že verbální napadení není od fyzického odděleno tlustou čárou.

Tok času se na baletních lekcích zdál irelevantní, jako by snad čas nebyl potřebný v jejich velké hře plné pádů a snahy, která zkomírala s každým dalším zklamáním, jako plamen svíce, kterému nebyl dopřán kyslík. Většina studentů zde však byla na pády zvyklá a nedělalo jim problém se jim postavit čelem a navrátit se zpět v dokonalém stavu bdělosti, společně se svou pošramocenou ctí.

Dnešní hodina skončila a zanechala svou tíhu na namožených ramenech celé skupiny a když se Sherlock rozešel ke svému pokoji, byl uvítán nepříjemným zvukem sirén sanitky, které si svou neodbytností razily cestu zpět do nemocnice. Sherlock netušil o vzniklé potyčce, která částečné ochromila fotbalové družstvo školy a i kdyby o ní věděl. Nemohl by se zajímat méně.