Aquiver

Chapter I.

**

Uplynulo necelých pár dní od oné nešťastné příhody. Neutuchající déšť vystřídalo Slunce, které hřejivými paprsky zahřívalo umělý trávník, zatím co kapitán mužstva vybíral náhradu za chybějícího střelce.

Původní střelec, John Watson, ležel téméř nehybně ve svém chabě uklizeném pokoji, který sdílel s Gregem Lestradem. Neměl co dělat, nudil se a fakt, že se nemůže hýbat mu k dobré náladě zrovna nepřispíval.

Jeho vlastní hrdost mu nedovolila o cokoli požádat, ať už svého vždy ochotného spolubydlícího nebo kohokoliv ze svých zbylých přátel. John Watson byl poměrně oblíbený, což dokazovala mimo jiného i všude přítomná psaníčka, obvykle pestrobarevná se zdobeným písmem, hlásající přání brzkého uzdravení a štěstí, které podle většiny, i jeho samotného teď potřeboval nejvíc.

Unavený, roztěkaný a podrážděný se rozhodl pro malou vycházku o berlích. Jeho záchranáři mu pohyb silně nedoporučovali, stejně jako Greg, který očividně nechápal, jak skličující bylo pro Johna být mimo hřiště déle než pár dní, natož bez možnosti vstát z postele. Je pravdou, že nechtěl nikomu dělat starosti, ale i přes tento drobný fakt, který se nyní zdál naprosto nepodstatným, se rozhodl poprvé po několika dnech opustit pokoj, který se stal jeho dočasnou celou.

Cesta od postele ke dveřím proběhla bez větších obtíží, díky lékům, které dostal, společně s naleštěným párem berlí, který mu připomínal jeho chybu. Za předpokladu, že byla jeho. Podle Lestradových slov nikdo přesně neviděl co se stalo, Johnovi se to celé zdálo zvláštní, ale nebyl jeden z těch, co vinili ostatní za své neúspěchy nebo v tomto případě doslovné pády.

Po krátkém vnitřním monologu překročil krátkou vzdálenost, která ho dělila od svobody, tolik ultimátní, jak moc jen chůze o berlích může nabídnout a zatáhl za kliku.

Chladný vzduch proudící chodbou byl osvěžující, nedal se srovnat se vzduchem v sotva větraném pokoji. Nově natřená, přátelsky vyhlížející chodba nažloutlé barvy ho vítala vůní vápna a něčeho, co vzdáleně připomínalo pomeranče. Byl to rozporuplný pocit. John si připadal svobodný a neschopný zároveň.

Nejsem neschopný. Promluvil rozhodně hlas v jeho hlavě, skládal se ze zbytku hrdosti, který s největší pravděpodobností hledal únikovou cestu z jeho hlavy, společně s odhodláním a radostí, aby z Johna nevytvořil nic jiného než nervózní trosku, nejistou vlastní pochybnou existencí.

Opatrnými kroky nebo spíše posuny se přemisťoval ze zajetí svého pokoje do nového útočiště, kterým se stala knihovna. Není to proto, že už nemůžeš jít dál, potřebuješ se učit na zkoušky, pokoušel se vnutit sám sobě. S téměř neslyšitelným cvaknutím otevřel dveře a vstoupil do rozlehlého prostoru zaplněného regály a křesly s dřevěnými stolky.
Police zavěšené na neprosklených stěnách zaplňovaly magazíny a letáčky o možných volnočasových aktivitách i důležitosti antikoncepce.

Klimbavými kroky se doploužil do oddělení novodobé literatury, kde, jak doufal najde něco, co by ho zaujalo. Cestou do knihovny i během chůze v ní si vysloužil lítostivé pohledy a salvu šepotu. Které doprovázeli tlumené dotazy. "To je ten Watson?"lítostivé i lhostejné pohledy se na něj slétávaly ze všech stran. To nemají nic lepšího na práci? Pomyslel si John, když se natáhl po Zelené míli od Stephena Kinga. Byla to jedna z Gregových oblíbených knih a John by se stejně na učení nesoustředil, neustálé ševelení kolem něj ho víc než zneklidňovalo.

Chtělo se mu křičet, nestál o ničí lítost. Izoloval sám sebe v tichém rohu, kde si v klidu mohl číst svou knihu. O tom, že ho jeho spolubydlící hledal po celé koleji, neměl nejmenší tušení.

***

Sherlock již od útlého dětství trávil dlouhé hodiny hraním na housle. Kvůli stížnostem na jeho hraní se však musel uchýlit k poněkud drastičtějším metodám.

"Je hezké, že se mnou chceš trávit svůj volný čas, Sherlocku" poznamenal Mycroft, zatím co svým černým broukem najížděl na příjezdovou cestu k jeho domu.

"Jistě, jako by se snad má náklonost k tobě dala  zpochybňovat" procedil Sherlock skrze zatnuté zuby.

Během prvního roku na koleji hrál přímo ve svém pokoji, ale bylo na něj příliš mnoho stížností, včetně neustálého rušení nočního klidu. Sherlock, unesen svou kreativitou, začal tehdy měnit místa.

Od poměrně normálních, jako byla prázdná sportovní hala nebo park, přešel do extrémů, které zahrnovaly hraní v kotelně i na půdě. Za svůj poslední kousek, hraní na střeše školy, by byl s největší pravděpodobností vyloučen, nebýt výmluvnosti jeho staršího bratra. I přesto, že byl výjimečným studentem, byly zde jisté hranice, které podle slov ředitele školy nesměl překročit. Od té doby se Sherlock Holmes musel spokojit pouze s prostorem, který mu čas od času dopřál jeho bratr.

Naleštěný Volkswagen si našel své pevně stanovené místo v precizně vyklizené garáži hrdého vlastníka obsesivní kompulzivní poruchy, která se výrazně odrazila na stavu interiéru i vozidla. Oba bratři Holmesové se odebrali do útrob domu, který Mycroft vlastnil. Zvukotěsná stavba připomínající slavné viktoriánské období s prvky německého Biedermeieru se i přes svůj prazvláštní zjev stala druhým domovem pro mladšího Holmese.

Sherlock zaujal své místo u jižně situovaného okna v obývacím pokoji a bez jediného slova začal hrát. Miloval ten pocit, když se jeho prsty dotkly strun. Hudba, kterou hrál, pro něj vytvářela prostředí, kde byl sám a odříznutý od zbytku světa.

Zbožňoval pocit samoty, zvykal si na něj od útlého dětství a postupem času si ho začal sám užívat. Proč? Protože lidé přicházejí a odcházejí, jejich priority se mění a Sherlock, který se vždy snažil vynikat ve všem, co ho byť jen trochu zajímalo, se nakonec ocitl sám. V jeho hořkosladkém světě, který byl založen na principu horské dráhy se i on sám jen ztěží orientoval a aniž by si to byl ochotný připustit, ve chvílích když byl až moc dlouho sám, byl vděčný za svého bratra. Byl za něj opravdu vděčný.

Jak se tak zdálo, hra na housle působila na Sherlocka stejně jako balet. Zbavila ho nutkání ověřovat čas a jediné, co mu napovědělo, že by se měl vrátit na kolej bylo zapadající slunce. Zpět do svého pokoje se Sherlock rozhodl jít pěšky.

Ano Mycrofte, opravdu se za tvé auto stydím, není v tom nic osobního. Doprovázený skupinkou intoxikovaných studentů, z jejichž smíchu mu nepříjemně zvonilo v uších, prošel vstupní bránou s utkvělou myšlenkou, zastavit se na krátkou chvíli v knihovně. Nebylo pozdě a on by stejně neusnul dříve než po půlnoci, vzhledem k jeho kofeinovému dopingu, který zahrnoval kávu ke snídani a pár dalším chodům.

Jak Britské, dobíral si ho čas od času Mycroft. Sherlock odbočil a prošel zbytečně dlouhou nově natřenou chodbou. Vešel do prostorné, prosvětlené místnosti, do které si s obvyklou pravidelností každého druhého odpoledne chodíval uklidnit pocuchané nervy. Nikdy by se neklasifikoval jako neurotik nebo snad citově nestabilní člověk, ale i přes tuto zkutečnost věděl, že na něj knihovna působila více než konejšivým dojmem pro své ticho a stabilitu, které mu obvykle poskytovala.

V dokonalém světě by byla prázdná, vylidněná a někdo by snad mohl říct i pustá, Sherlock si právě v tomto okamžiku uvědomoval stejně jako v jiných stejně magických chvílích, že nebyl v dokonalém světě. Zatím, co hubeným prstem přejížděl přes pro něj dávno známé a přečtené tituly knih, sledoval koutkem oka scenérii, na jeho vkus hlučnější, než by se mu líbilo.

Dva studenti jeho ročníku vedli hlasitý rozhovor, dost možná se hádali, na téma, které se týkalo zdravotního stavu jednoho z nich. Sherlock jim nevěnoval pozornost, neměl sebemenší potřebu účastnit se konfliktů, které ho nezahrnovaly. V poklidu si zvolil jednu z dříve nečtených knížek, jejichž počet, jak již dříve zjistil, byl pod patnáct kusů a společně se svým takzvaným úlovkem se vrátil na svůj pokoj. Hlasy dvou studentů ho doprovázeli ještě notnou chvíli po opuštění knihovny.