Aquiver

Chapter IV.

***

Podzimní listí, mísící se s chladným deštěm, bičovalo oblohu v nepravidelných intervalech. Chladná část podzimu se nenávratně blížila a zanechávala za sebou nemizející stopu. Lidé v kabátech se drali davem ve snaze nezranit ostatní rozložitými deštníky, zatím co spěchali do cíle, který jim měl zaručit suchou půdu pod nohama. Atmosféra panující ve vzduchu připomínala chaos znavený chladem. Jako by se dav hrnoucí pod šedým nebem před chvilkou dostal z postele. Sherlock Holmes byl součástí onoho davu, nebyl však v kabátě, který byl, ostatně stejně jako jeho deštník, položený na křesle v jeho pokoji.

V tenkých teplákách, které se svým střihem podobaly legínám, a fialové mikině běžel napříč městem. Jeho den teprve začínal. Rutina omezování a podávání perfektních výkonů. Byl Sherlock Holmes, nic než perfektní pro něj neexistovalo. Dělej věci dobře nebo je nedělej vůbec, říkalo se. Sherlock se nikdy nespokojil s pouhým dobře, nebylo dostačující. Chtěl vybočovat, excelovat. Nedokázal by se ztratit v davu, on ne. Lidé byli monotónní, pohybovali se jako stíny, překáželi mu v jeho cestě. Sám si nebyl jistý, jestli jimi pohrdá nebo jen preferuje samotu. Ovšem, byli zde světlé výjimky, ale nebyly nějak početné.

Jeho myšlenky sklouzly k lidem, které znal, pár světlým výjimkám, které byly akceptovatelné. Mike, jeho spolubydlící, byl rád, že ho poznal. Ze všech lidí na koleji se k němu choval nejlépe a Sherlock byl rád. Kromě Mika zde byla Molly, která ho svým ustavičným snažením a pozorováním chvílemi dováděla k nepříčetnosti. Nebylo složité poznat, že se jí líbí, ani to, že mu závidí jeho formu v baletu. Čas od času ho dokázala překvapit, ale nebyla jediná. Mimo jeho bratra zde byl ještě John. John Watson, který se během pár týdnů stal jeho nejbližším přítelem a důvodem, proč alespoň částečně přestal litovat své přítomnosti na univerzitě.

Když se Sherlock vrátil zpátky, byl naprosto promrzlý. Ledové kapky deště, které padaly z jeho oblečení, se tříštily o dřevěnou podlahu koleje. Sherlock však nic z toho nevnímal, nechtěl vnímat. Byla to jen slabost, nic víc. Pokud zde byla možnost ignorovat vše, co se mu jeho tělo snažilo sdělit, Sherlock ji využil. Ignoroval svou bolest, nepříjemné pocity, které doprovázely každodenní vysílení z nedostatku jídla a přehnaného cvičení. Ignoroval zlomené pohledy Johna Watsona, které ho s nevyřčenou kritikou pozorovaly vždy, když odmítl jít na oběd či večeři. John se staral a Sherlock byl rozpolcený, ale jeho ambice mu nedovolily dál pochybovat. Dělal to, co považoval za nutné.

Možná by býval změnil názor, kdyby věděl, že ho ty oči znovu pozorují, stejně jako již tolikrát předtím. Sledovaly ho se značnou dávkou znepokojení, které se postupem času zvětšovalo a nabývalo na intenzitě.

***

John se Sherlockovi nezmínil o svých starostech, nechával si své postřehy pro sebe a doufal, že nebude muset zasahovat, ale ignorovat problém, který se zdál větší, než kdy dříve také nebylo řešením. Zrovna jako teď, když se Sherlock vrátil, mokrý od deště, promrzlý a hledící do prázdna. Jako by se snad z jeho očí ztrácel život. John se snažil přijít na důvod, který Sherlocka nutil cvičit do úplného vysílení, přemýšlel, proč s ním nechce chodit na obědy ani večeře. Jedl vůbec?

Pozoroval ho, protože nevěděl, co má dělat. V posledních dnech si byli blíž než kdy předtím a John se bál o svého přítele. Bylo to to, co teď byli. Nebo snad ne? Kolik přátel se na sebe dívalo tak, jako se on díval na Sherlocka? John se snažil nepřemýšlet nad tou otázkou, v jeho očích byl Sherlock dokonalý, mohl by mít kohokoliv, kdyby projevil jen sebemenší zájem. O to víc nechápal důvod Sherlockova počínání. Neviděl se snad tak, jak ho viděl on a všichni ostatní? John si s ním bude muset promluvit, definitivně. Nemůže ho nechat zničit sám sebe, protože si myslí, že není dost dobrý.