Křížek u silnice

IX.

„Teto! Teto, prosímtě uklidni se. Nic se neděje..."konejšil příchozí kluk trhovkyni, jíž jsem zničila košík. 

„Ale...ale ona..."bránila se paní  rozrušeným hlasem a pak se naprosto neovladatelně rozvzlykala. Předklonila se a pak sebou plácla na špinavou zem před svým stánkem. Celá se otřásala pod nápory vzlyků.

„Klid, to bude dobré... Ššš..."utěšoval ji kluk, ale marně. Opatrně k ní přistoupil a začal ji hladit po ruce, ale pak toho zpola rozpačitě a zpola jakoby znechuceně nechal. Šlehnul po mě vražedným pohledem, ale pak se zarazil, jako by mu něco došlo.

„Já...já se vážně moc omlouvám, já to neudělala schválně."chtěla jsem pronést pevným hlasem, ale vyšlo ze mě jen tiché špitnutí. „Moc se omlou..."zkusila jsem to znovu, ale udělal se mi knedlík v krku a bylo mi do breku. Srabe, řekla jsem sama sobě v duchu a rychle rozmrkala přicházející slzy. Pak jsem vstala, narovnala se a rychle oběhla stánek. Vrazila jsem dovnitř a očima pátrala po pokladničce. Neměla jsem u sebe žádné peníze, kterými bych tu ženu odškodnila, tak jsem se uchýlila k jedinému, byť velmi riskantnímu, řešení, které mě v tu chvíli napadlo. 

Na poličce na zdi jsem zahlédla malou kovovou schránku, kterou jsem znala z trhů doma. Prodejci si ukládali vydělané peníze právě do takových pokladniček. Většinou je nechávali ve stáncích, alespoň do té doby, než místní kluci přišli na to, že je mohou vyprázdnit a za uloupené peníze si nakoupit hory zmrzliny. Vždycky to dělali v takových tlupách. Po škole se scházeli na dvoře vzadu za školou a tam spřádali plány. Rodiče, ne, ne rodiče, ale pěstouni, ty blbko; nás vždycky varovali před takovými skupinkami. Až příliš dobře si pamatuji, jak jednou David koupil mamince, pěstounce, ty blbko; k narozeninám velkou bonbonieru. Na takový dárek by normálně dítě v jeho věku nikdy nesehnalo peníze, a tak maminka hned pojala podezření. David se sice vykrucoval, že si dlouho šetřil, ale nakonec přiznal, že se připojil do jedné party, která ukradla na trhu několik pokladen a peníze si pak všichni rozdělili rovným dílem.

Rodiče mu dlouho vysvětlovali, proč jsou tyhle skupiny špatné a David to skutečně pochopil. Několik dní pak chodil s provinile shrbenými rameny. Zeptala jsem se ho tehdy, proč je tak smutný a on mi odpověděl, že proto, že zklamal maminku. Byla jsem skoro dojatá, jak z toho byl špatný.

No nic. Konec nostalgie.

Popadla jsem červenou pokladničku a roztřesenými prsty ji otevřela. Chvatně jsem vytáhla několik mincí, jejichž hodnotu jsem odhadovala jako přijatelné odškodnění za rozbitý košík a vyběhla s nimi před stánek. Všimla jsem si, že dědoušek na lavičce usnul, a musela jsem se pousmát, ačkoli mi do smíchu moc nebylo. Nebohá trhovkyně stále vzlykala a hnědovlasý kluk ji konejšivě objímal kolem ramen a něco jí potichu mumlal do ucha. Nejistě jsem k nim přistoupila a stydlivě natáhla ruku s mincemi. Nate. Za ten košík. Omlouvám se."dostala jsem ze svého sevřeného hrdla. Kluk ke mě zdvihl zrak a přejel mě pohledem. Ten pohled už ale nebyl naštvaný, spíš soucitný nebo... Na chvíli se mi zdálo, že jsem v jeho očích zahlédla zalíbení, ale pak ten podivný odlesk zmizel a kluk rychle sklopil pohled. „Teto, podívej, slečna ti přinesla peníze za ten košík"pronesl k ženě, jež se mu choulila v objetí a konečně už přestala naříkat. Brunet natáhl ruku a já mu do ní nasypala mince. Byly celé ulepené od potu, jak jsem je celou dobu žmoulala v potící se dlani. „Díky,"řekl stručně kluk a odvrátil pohled.

Otočila jsem se na patě a donesla si ze stánku koště, jímž jsem až příliš pečlivě umetla celé okolí boudy. Pak jsem se vrátila dovnitř, kde jsem málem dostala infarkt, když jsem otevřela dveře a za nimi stála osoba s pytlem přes hlavu a bafla na mě. Leknutím jsem nadskočila a v úděsu se opřela o dvěře, které ale byly špatně zavřené, takže jsem vypadla ven. Dopadla jsem tvrdě na záda a vyrazila si dech. Chvíli jsem se snažila nadechnout a teprve když se mi to podařilo, jsem si všimla, že ke mě přiběhl ten kluk od té trhovkyně.

„A sakra" vylétlo ze mě dřív, než jsem to stačila zastavit.

„Co je? Jsi v pohodě?"ptal se mě brunet s ustaraným výrazem na tváři.

„Jo, v poho, nedělej si starosti,"soukala jsem ze sebe a škrábala se na nohy. Zvedla jsem koště ze země a nakvašeně probodla pohledem dědouška svírajícího v ruce zmuchlaný pytel a šklebícího se od ucha k uchu. „Vážně vtipné,"procedila jsem mezi zuby a doufala, že to děda neuslyší.               Otočila jsem se  a  udiveně pohlédla na bruneta, který mi tak šlechetně zachránil život. 

„Eh, málem bych na tebe zapomněla. Promiň. Můžu pro tebe něco udělat?"zeptala jsem se s úsměvem na tváři, ale v břiše mě šimralo a já měla chuť toho kluka prostě obejmout a políbit.

„Udělat? Co bys... No, asi půjdu. Ahoj."otočil se zmateně na patě a zmizel. Chudáček, jsem ho zmátla. Ale jak byl roztomilý, když byl v rozpacích...