The love story about Marichat

Smutek

Z pohledu Adriena
Celý den na ni nemůžu přestat myslet... Stejně mě určitě nemá ráda. Vždycky když se s Beruškou bavím je vidět že mě má za nejlepšího kamaráda a dobrého parťáka. Nemá to cenu, tento Valentýn je pod psa. Přemítám si takhle v hlavě, čekám na limuzínu ať už mě konečně odveze domů když v tom se ke mě blíží Marinette?! Co asi potřebuje? Jsme kamarádi ale podle mě ji děsím nebo tak něco. Vždycky když mluví s ostatními je v pohodě, ale se mnou... achjo už je tady nemám náladu.. no co, horší už to být nemůže.
,,A-adriene?" řekla mi a snažila se uhnout mému pohledu. V ruce měla nějaký dárek. ,,Víš j-já" pokračovala a podávala mi dárek. ,,Promiň Marinette" odsekl jsem a odešel. Vážně teď nemám na nic náladu... sice si to nerad vylívám na Marinette, ale ona to přežije. Je to silná a rozumná holka. Zabočil jsem za roh. Dojdu domů pěšky, čím dřív doma tím líp.
Došel jsem domů a přemítal. S beruškou to asi vážně nemá smysl... k Marinette jsem se zachoval špatně. Je toho na mě moc. Transformoval jsem se a vyrazil do ulic. Chtěl jsem být někde úplně sám. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Z pohledu Marinette
Adrien zabočil za roh... a pro mě jakoby se zastavil celý svět. Bušilo mi srdce, klepaly nohy a v krku jakobych měla velký knedlík, takže jsem nemohla ani mluvit. Pomalu mi po obličeji stékaly slzy. Mé nohy to už nevydržely. Padla jsem na zem koleny a dlaněmi a slzy tekly čím dál víc. Jediné co jsem teď slyšela byl tlukot mého srdce a jeho slova a výraz, které mi stále zněli v hlavě. Promiň Marinette, promiň Marinette, promiň Marinette.. Marinette.. Když mě Alya viděla, okamžitě za mnou přiběhla a objala mě. Bylo to upřímné objetí člověka který tu pro tebe vždy byl.. Ale i přesto mi to moc nepomohlo. Měla jsem chuť utéct někam daleko a sama se tam utápět v slzách. Nemůžu uvěřit že něco takového Adrien udělal. Zřejmě u něj nemám šanci... ,,To bude dobré" řekla Alya a začaly jí taky téct slzy. Plakali jsme tam jako malé děcka. Ne... dobré to nebude... pomyslela jsem si, vytrhla se Alyi z objetí a utekla jsem se slzami pryč. Chtěla jsem být někde sama. Alya to pochopila a nesnažila se mě dohodit. Je to skvělá kamarádka. Tikki mě po cestě utěšovala, ale já ji neposlouchala. Celou cestu jsem brečela, slzy mi stékali po tváři a do obličeje mi foukal studený vítr. Došla jsem k nějaké zdi s popelnicemi, sedla jsem si a propukla v největší pláč. Zabořila jsem si obličej do dlaní a Tikki se na mě jen lítosně dívala z kabelky.
,,Proč to tak musí být? Má mě rád jen jako kamarádku určitě... vždycky když s ním mluvím je to vidět... tento Valentýn je pod psa.."
,,Cítím to stejně" ozval se nějaký hlas za mnou. Prudce jsem se otočila a tam nebyl nikdo jiný než Černý kocour. Co tu dělá? Otevřel pusu, aby mohl pokračovat.