Toto je příběh o holce, která to neměla od malička v životě jednoduché. V páté třídě ji spolužáci začali šikanovat. Mamčin přítel byl na ni zlý, agresivní. Chtěla být jedináček, nebo alespoň mladší sestru. Začala se kvůli šikaně a matky příteli pošk...
Neměla jsem už na nic sílu. Věděla jsem, že odchází.. že umírá. Léčba na dva týdny stála okolo čtyřiceti tisíc a stejnak mu to nepomáhalo. Doktorka řekla, že podle výsledků je nemožné, aby vůbec žil.. Posledních pár dní jsem si ho pořád fotila.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dne 17.3.2015 byl naprosto obyčejný den. Bylo úterý. Šla jsem ze školy a spěchala jsem za ním. Když jsem došla domů, otevřela dveře od bytu, už tam u dveří nečekal na mě. Už mě nešel přivítat. Ležel u mně v pokoji u postele a jediný na co se zmohl bylo zvednutí hlavičky.
Šla jsem za ním, mazlila jsem se s ním. Ani jsem nejedla. Začala jsem si ho znovu fotit. Už jsem cítila, že brzy umře.. Ten šílenej pocit, když jsem se mu podívala do očí a viděla jsem, jak se trápí a jak trpí bolestmi. Už nemohl chodit. Polkla jsem a nadechla jsem se. Šla jsem za mámou se slzami v očích a řekla jsem, že už je čas. Že už se trápí. Tak mi řekla, ať si to domluvím s jejím přítelem.
No tak jsme jeli. Furt jsem ho hladila, každou setinu svého a jeho času jsem si užívala, protože jsem věděla, že zítra už to nebude takové. Přijeli jsme tam. Čekala jsem v čekárně sama bez mamčinýho přítele spolu s dalšími. Neměl na to odvahu tam jít. Paní veterinářka otevřela dveře. Zeptala se mě, zda jdeme pro léky. A já že ne. Viděla jsem její pohled, úplně v ní zamrazilo. Všem v čekárně taky zamrazilo. Ty pohledy ostatních lidí. Lítost. Smutek. Jo, přesně takhle.
Miky už ležel na stole. Posledních pár minut s ním. Veterinářka pořád z toho byla v šoku. Viděla jsem na ní, že ho uspat nechce. Že je jí ho líto. Chystala tam injekci. Ptala se mě, kam to chcí píchnout jestli do nohy, nebo do srdce. Bylo mi jasný, že když mu to píchne do srdce, umře hned. Chtěla jsem mu ještě něco říct, dokud byl naživu.
Už mu vrážela injekci a já viděla do jeho krásných očí. Řekla jsem mu, že na něj nikdy nezapomenu. Že každý den na něj budu myslet. Že ho miluju. To byli mé poslední slova a jeho poslední nádech.
Potom jsem ho vzala do tašky, a šla s ním k autu. Jeli jsme na zahradu, kde jsme mu chtěli vykopat hrobeček. Celou tu cestu v autě až k jeho hrobečku jsem ho držela holýma rukama a nepřišlo mi to divný. Nepřišel mi mrtvý. Pořád tu byl.
