Ta jejíž jméno se neříká

6.kapitola

Zbloudilou slzu jsem otřela do rukávu. Za sebou jsem zaslechla kroky. Rychle jsem se otočila. Ve dveřích stál kluk bylo mu asi 18., hnědé vlasy mu spadali do čela, a modré oči mě provrtávali pohledem. ,,Kdo jsi?" měl ochraptělí hlas. Nebyl nenávistný pouze obezřetný....jakoby....jakoby se mě bál.  Přistozpila jsem o krok blíž. Fotky rodičů jsem zastrčila do kapsy kabátu. ,,Záleží na tom? Můžeš jít si volný..." o krok couvl ,,Ja se ptal první...Takže?" smraštil obočí
,,Jsem smrt..nic víc nic míň"
,,A kdo jsou tedy Heinsterovi? Já jsem ty složky evidoval, přepisoval a zas a  znovu. Znám je nazpaměť..."
,,Moje minulost... Je za ní tlustá...hodně tlustá čára." Zavřela jsem kartotéku a vyšla z budovy.
,,Jak se jmenuješ? Nebo teda...jmenovala?" utíkal za mnou a chytl mě za ruku. Vyškubla jsem se a pokračovala cestou ven. Už jsem stála asi 100 metrů od něj. ,,Kattarina, jmenuju se Kattarina"

Pohled Timotyho:
,,Kattarina, jmenuju se Kattarina"
Zmizela. Jako by se rozpustila. Šel jsem ven. Hledal jsem bratra. Seděl na rozbořené zídce asi 200 metrů od tábora. ,,Tak co? Kam se vydáme? Když jsme teď volný..."Zvedl se a povytáhl si halhoty
,,Míříme do Británie...Jak řekla Katte"
,,Katte? Kdo je zase Katte?"
,,Smrt" usmál jsem se a vyšel vstříc novýmu životu...