Ta jejíž jméno se neříká

5.kapitola

30.června 1945 Osvětim

Pohled třetí osoby

Z transportu vystupovali lidi, židé. Vojáci je popoháněli obušky a psi zuřivě štěkali.
Mezi vyplašenými, uplakanými lidmy a agresivními nacisty, stála dívka. Nebylo jí více než patnáct, černé vlasy jí spadali po ramena. Velké kruhy pod očima dokazovali že dívka dlouho nespala. Na sobě měla pouze černý kabát...pod ním pruhovanou kombinézu....už si prošla jiným táborem....tady ji čekala pouze smrt...
Nevypadala vystrašeně jako ostatní. V očích měla vztek.

Pohled Smrti:
Lidé kolem mě plakaly. Nedivím se jim taky jsem plakala,vyšilovala jsem prosila jsem. Ale tyhle nevinné lidi nepostihne stejný osud jako mne. Vlak zastavil. Vojáci nás vyháněli z vlaku. Mlátili do lidí a vše jim bylo jedno. Začali se mi třást ruce. Starší vězni z Osvětimi začali ty nové svlékat z šatů které měli. Věděla jsem co teď přijde. Třídění. Pouze dvě hromady. Práce a smrt v plynové komoře. Nic víc. Nic mezi. Koukala jsem po lidech a v tom sem ji uviděla. Madam Imelda držela za vlasy ženu....těhotnou ženu a něco na ní křičela. Tatmělo se mi před očima teď přišla moje chvíle. V rukou jsem ucítila to známé teplo. Pruhy stínu se plazily mezi vězni po zemi. Chytli tu odpornou ženskou za nohy a začali s ní máchat ve vzduchu. To se pak stalo i se zbylými vojáky. Teď už byla volba na vězních. A ano. Udělali správně. Nezjišťovali jak nebo co se stalo. Popadli kameny ,které se váleli na zemi a lynč začal. Přišla jsem k madam Imildě. Těhotná ležela na zemi mrtvá. V očích se mi leskl žal s odporem. Vzpoměla jsem si na Petera a Olgu. A na zbytek dětí kteří zemřeli an pochodu smrti jako já. Takjak vysela hlavou dolů jsem ji nechala spadnout. ,,Vzpomínáte si na mě madame?" nevěřícně se na mě podívala.,, Jsi ďábel! Přesně proto jsem tě poslala na smrt! Stejně jako zbytek odpadu z lágru!" plivla mi k nohám. Hmmm...má celkem kuráž.....na to že před ní stojí smrt...to jí ale stejně nepomůže...
Zvedla jsem ruku a pruh stínu se jí obmotal kolem krku. Naposledy jsem se na ní podívala a usmála jsem se....,,Sejdeme se v pekle" rukou jsem rychle škubla a zlomila jí vaz.
Uvědomila jsem si že je naprosté ticho. Všichni mě pozorovali. Nebyli vystrašení. Tomu jsem se nejvíc divila. Chlapec nejblíž u mě začala tleskat. Ostatní se přidávali. Nechápala jsem to. ,,Běžte...No tak běžte! Utečte!" všichni se otočili a rozběhli se ,jak kdo mohl, k bráně. Zaslechla jsem střelbu. Podívala jsem se do střílen vojávi mířili na utíkající vězně. Otočila jsem se k nim. Pušky jsem jim vyrazila z rukou. Rozběhla jsem se dovnitř tábora. Nevím jak to vězni tušili nebo jestli vyděli vzpouru u kolejí...pustili se do osvobozování samy. Trochu jsem jim pomohla jenom s tím že jsem vojáky svázala a hla jim zbraně, obušky a biče z rukou.

Bylo tu víc než 1000 vězňů a nad 100 nacistů. Všichni se teď těstnali na nádvoří a mlátili se hlava nehlava. Rychle jsem proběhla zbytek baráků. Že to nebylo nic jednoduchéh. Brány jsem otevřela dokořán. ,,Utečte někam daleko! Do Ameriky! Do Anglie! Kontaktujte odbojáře a hlavně potichu! Tahla válka ještě není u konce.....Musíte dál bojovat! A teď už běžte!"
Otočila jsem se a utíkala na druhou stranu. Ke kartotéce.
Paul Heinster......
Margaretha Heinsterová...
Našla jsem špinavou složku s otcovým jménem

Paul Heinster
Neschopný práce
Smrt v plynové komoře
*2.3.1900
†12.11.1944

Margaretha Heinsterová
Nakažena morem Tyfusu
Smrt v plynové komoře
*30.6.1905
†8.2.1945

K oboum složkám byli přiloženy fotografie. Na jedné se na mě usmíval otec. Bylo to ještě v době před válkou. Na očích měl kulaté brýle a pod hustým knírem se mu rísoval doprosrdečný úsměv. Můj otec Paul Heinster byl cukrář. Vlastnil cukrárnu hned pod naším bytem. Bydleli jsme v Jasmínové ulici ve vesničce kousek od Berlína. Moje maminka, Margatetha Heinsterová, byla švadlena šila ty nejkrásnější šaty v celém okolí. Její největší specialita byli svatební šaty. Šila mistrovské kousky. Dívala jsem se do jejího krásného obličeje. Černé vlasy měla svázané do drdolu. Rty měla natřené tmavě červenou rtěnkou....Už nikdy se nebudu moc přičichnout k jejímu parfému. Už nikdy jí nebudu  pomáhat při šití. Už nikdy nebudu v cukrárně ochutnávat pusinky, už nikdy nebudu moct slízat šlehačku z metli. Po tváři mi stekla slza. Rychle jsem jí setřela a zavřela jsem oči.

************************************
Tak po dlouhé době nová kapča....takže jsem dobrá.
Za comm. budu ráda a užívejte prázdniny😂
Mám vás ráda a díky
Barulda2❤