Opravdová láska

20. Možná ale stačí jen říct... ,,Miluji tě"

(Pusť písničku. Pokud píseň skončí dřív než to dočteš, pusť znovu písničku od začátku)

Pomalu jsem se nadechla. Vzduch nebyl čistý, protože se mi špatně dýchalo.

Otevřela jsem oči. Štípaly mě a měla jsem je určitě červené a celé oteklé. Musela jsem stopro vypadat hrozně.

Oči jsem zase rychle zavřela, aby mě dál neštípaly. Zakašlala jsem jakoby mě něco dusilo. Znovu jsem zakašlala a sípavě jsem se nadechla.

Něco mě dusilo...plyn, kouř či něčí ruce...to jsem bohužel nerozeznala, protože kdykoli jsem otevřela oči, začaly mě nesnesitelně pálit.

Prudce jsem se posadila. Počkala jsem až se mi přestane točit hlava. Protřela jsem si bolavé oči a několikrát jsem zamrkala, aby si zvykla na šero a kouřmo kolem mě, ale moc to nepomáhalo.

Kolem sebe jsem s námahou rozeznala kouř, občasné plameny, krev, zbytky Davidova auta a... Kde je David?

Srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy. Najednou se mi všechno v hlavě srovnalo.

Nebourali jsme se...auto je na padrť...přežila jsem...ale David...

Moje přemýšlení přerušil můj hlasitý vzlyk. On je možná mrtvý! Právě když jsem si uvědomila že miluji jen jeho.

Teď jsem brečela úplně. Slzy se mi kutálely z očí jako velké kapky deště, které nepřestávaly téct.

,, On je mrtvý ," vyjekla jsem do prázdna. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zda ho ještě nezahlédnu, ale nic.

,, Proč to tak nesnesitelně bolí ," zašeptala jsem potichu, aby to nikdo neslyšel, ale nikdo tu přece nebyl.

Moje bledě modré šaty byly celé špinavé a od krve. Bolel mě pravý bok a možná jsem měla zlomenou pravou ruku. Bolela hrozně. Připadalo mi to, jako bych ji měla gumovou.

Byla jsem slabá jako moucha. Nemohla jsem se zvednout, protože jsem se bála, že spadnu na zem. Nezbývalo mi že doplazit do bezpečí, ale jakým směrem.

,, Hou hej, lala lá,'' pobrukovala jsem si se slzami, aby mě moje zlomené srdce tolik nebolelo. Pokaždé když jsem zazpívala další notu, přičemž jsem hodně otevřela pusu, mi do mých úst natekly slané slzy, které jsem hned vyplivla. Ale pobrukování nepomáhalo.

Uslyšela jsem nepatrný zvuk. Naděje, že David žije, ve mně rostla. Pomalu jsem začala ručkovat dopředu. Nohy jsem za sebou jako jaguár který táhne svoji bezmocnou kořist. 

Všude byly střepy, krev, části auta...a zbytky mé naděje, že on pravě žije. Nadějně jsem se plazila dál, ruce celé sedřené od střepů. Možná žije, je tedy cena neskoncovat se svým životem. Možná ho znovu najdu a bude v pohodě...

...ale pak je tady to možná, které mě znovu uhodí jako rána obuškem. Srazí mě na zem, kde se dál válím po zemi, v bezmoci a křečích. Pokaždé když se pokud znovu postavit, rána na mě dopadne a já padám daleko do hloubky, do černa, do temna. 

Do temna, kde je nic než jen samota a strach. Kde se jen ruce třesou, kde se brečí černé slzy  a kde není možné žít ve štěstí.

Ale já to překonala, postavila jsem se a přemohla tu temnotu. A to je kvůli němu. Kvůli němu to má cenu vstát a překonat to.

Proto jsem se taky plazila dál...s nadějí v očích a touhou v srdci.

Rána dýmu mě však zastavila a svým pachem mi dala ránu do nosu. Pomalu jsem to rozdýchávala. Opřela jsem se o lokty a skrz své husté vlasy se podívala na sedřené ruce. Kdysi byly ještě hezké, neodřené, milované jako já, ale teď to byly jen obyčejné,do krve sedřené ruce...sedřené a zkrácené jako moje srdce. Srdce plné smutku a slz ale taky naděje  a touhy, touhy po něm, která mě vedla dál a hledala jeho tělo.

,,Davide," zašeptala jsem s chraptivým hlasem. Nic se neozývalo, pořád ten tlak v uších a ozývající se šramot z okolí, ale to co jsem chtěla slyšet, slyšeno nebylo. 

A pak jsem ho uviděla. To bezvládně ležící tělo pod nějakým kusem od auta, asi dveře co já vím. Srdce se mi rozbušilo a slzy nahrnuly do očí, když jsem ho konečně spatřila. 

Postavila jsem, teď ale ale opravdu nelžu jsem se postavila na nohy, na svoje asi celé polámané nohy a doslova jsem  němu běžela, jako bych ho neviděla několik let. Tak moc mě to k němu táhlo. To nutkání ho přitisknout na hrud, jak to dělávají matky se svými miminky. Až takovou potřebu jsem měla, že jsem z toho byla i sama překvapena. Ale zároveň hrdá, že jsem kvůli tou vstala a běžela k němu.

Dopadla jsem na tvrdě kolena. Tělem mi projela nesnesitelná bolet, která mě celou ohnula v zádech a vymáčkla ze mně bolestivý výkřik.

V tom Davidovo tělo sebou cuklo a hrudník se mu začal intenzivně zvedat nahoru a dolů,jak zhluboka dýchal a zakuckával se. 

Rychle jsem bolet zahnala a klonila jsem se k němu a vší silou se snažila odhodit z něho ten kus krámu. Když si uvědomil, o co se snažím, trochu mi pomohl.

S velkým rachotem dopadl trám na zem opodál. Chvíli jsem to rozdýchala a pak k němu vzhlédla s jiskřičkou radosti v očích.

Vrhla jsem se mu kolem ramen a přimáčkla si ho  prsům. Syknutím bolesti mě něžně upozornil, že ho to bolí. Proto jsem ho zpět položila na zem a pohladila po tváři.

,,Ahoj." To bylo jediné co jsem v tu chvíli vydala ze sebe a proto jsem se taky za to styděla, když jsem vyslovila takovou pitomost.

On na to nic, jen se zlehka usmál. A zavřel oči.

To byl pro mě impuls ze seriálů, že když někdo po bouračce zavře oči, znamená to, že zemřel. 

Začala jsem s ním hystericky třást a vřískat na něho nějaké nesmyslné věci. Ale jeho oči se neotevřely, pořád ležel jako mrtvola.

,,Davide! Davide!" křičela jsem mu do obličeje se slzami po tváři. ,,Prosím zlato, neopouštěj mě. Prosím," prosila jsem ho a plakala jako dítě. 

Byl to hrozný pocit. Představit si že už možná zemřel a ...ne nezemřel, nemůže být mrtvý, prostě nemůže. A pokud ano tak...a byla tu zase ta hloubka, černo, temnota. Třesoucí se ruce, černé slzy, žádné štěští. Už  je to tady zase. Možná ale stačí jen říct... 

,,Miluji tě,"polkla jsem slzy a rty přiložila na ty jeho.