Hunger Games II. (Sterek FF)✔

3. Divadlo začíná

Ležím v posteli ve své prostorné ubikaci číslo dvě. Oknem mi proudí do místnosti silné měsíční světlo. Připomíná mi to dny, kdy se bojím usnout a z okna svého pokoje doma sleduji měsíc a zkoumám jeho podstatu. Nikdy jsme se ve škole neučili nic o planetách a vesmíru jako takovém. Ovšem já vypátral na černém trhu nedávno knihu, které se tímto zabývají. Musel jsem si sice několik věcí domyslet sám, ale kniha mi hodně napověděla, a tak jsem místo spánku studoval vesmír a vše, co se v něm nachází.

Měsíc je pouze osvícený světlem ze slunce, a tak tahle "planeta" nedokáže svítit sama od sebe. Docela jsem to i tušil, když jsem sledoval některé západy slunce a několikrát jsem zahlédl měsíc mihnout se na obloze. Je to neuvěřitelné.

Ovšem teď tu knihu u sebe nemám, a tak jen pozoruji noční oblohu a snažím si v hlavě zodpovědět pár otázek. Na většinu z nich ale odpověď neznám. A jednou z nich je právě Derek Hale a naše nově vzniklé přátelství. Přiznávám, že se mi takhle ta romance bude hrát mnohem snáz. Ale...nepomůže mi to se od Dereka odprostit. Nechci k němu zkrátka cítit to, co on ke mně nikdy cítit nebude. Jasně mi to před pár hodinami naznačil. Měl jsem mlčet dál. Neodpovídat. Jen poslouchat a mlčet. A i to jsem zvoral.

Uvědomuji si, že tahle naše romance bude muset trvat do konce našich životů, jelikož jsou v sázce životy našich rodin a blízkých. Tudíž i Scottův a Melissin. A já nikdy nedopustím, aby Gerard ublížil mé rodině. I kdybych se měl prokopat pod trosky třináctého kraje, abych je ukryl mimo dosah Gerarda a Kapitolu.

Co byl třináctý kraj? Jeden z nejdůležutějších krajů v celé revoluci před sto lety. To oni dokázali vyburcovat ostatní kraje, aby se vzepřeli síle Kapitolu a bojovali proti ní. Ovšem neuspěli a Kapitol nechal celý kraj i s obyvateli vyhladit. Každý rok, těsně před sklizní do Hladových her, vysílají reportáž, která se odehrává na troskách třináctého kraje. Má nám tak připomínat, jak dopadne kraj, který se znovu pokusí vyburcovat ostatní kraje proti Kapitolu.

A právě něco takového před půl rokem odstartoval Derek. Nemyslím tím, že by se lidé v ostatních krajích začali bouřit, ale dodal jim jakousi jiskru. I u nás se o tom ze začátku často mluvilo. Dovolil si vzpouřit se proti Kapitolu a změnit rozhodnutí, že vítěz může být jen jeden. Nakonec to Kapitolští podali jako akt lásky. Ne jako akt vzpoury. A vlastně ani Derek nezamýšlel o žádný akt vzpoury. Snažil se z arény dostat jak mě, tak sebe. Zachránil mě tím. A to mu nebudu moct splatit nikdy. Ovšem, jak už jsem několikrát zmínil, raději bych zemřel, než vystavil svou rodinu do takového nebezpečí. I když oni o tom nevědí.

Ani nevím, jak se moje myšlenky k něčemu takovému dopracovaly. Ovšem protíná je zvuk, který se ozývá z ubikace naproti té mé. Ta patří Derekovi. Jsou to takové skřípavé zvuky, které jako by vydávalo nějaké zvíře. Poraněné. A jsou dost hlasité.

Spustím nohy z postele a postavím se. Musím chvíli jen stát, jelikož se mi motá hlava. Jak dlouho už vlastně ležím? Bude to pěkná řádka hodin. Myslím tak kolem pěti, možná šesti hodin a tudíž usuzuji, že bude kolem druhé ráno.

Nakonec se vydávám ke dveřím ubikace. Samy se otevřeou. Docela mě děsí, že tu není nastavený žádný zámek. Kdokoliv, například strojvedoucí nebo nějaký avox, by sem klidně mohli přijít během mého spánku. Mohli by přijít na to, že ve skutečnosti jsem jen blázen s nočními běsy. Stejně mě ale ráno uvidí bez make-upu. S kruhy pod očima.

Přejdu úzkou chodbičkou a nastražím uši. Opravdu se z Derekovy ubikace ozývá zvuk. A ten zvuk mi trhá srdce. Je to pláč se vzlyky a hlasité oddechování. Rychle vběhnu pod čidlo, které otevře dveře a mám co dělat, abych se nesložil.