Freak's Tales

The Selfie

CREEPYPASTA – Selfie

Právě jsem dostudoval střední školu a konečně jsem měl chvilku volno. Byl červenec a blížily se narozeniny mého bratrance Freda. Spousta z vás by si slovo „narozeniny" spojila s nadšením, oslavou, radostí a dalšími pozitivními věcmi. Ale já ne. Proč? To je jednoduché. Můj bratranec byl v blázinci. Trpěl manio-depresivní poruchou a dost závažnou. Už v jeho čtrnácti letech ho museli přemístit do psychiatrické léčebny na konci města.

Popravdě, svého bratrance jsem měl moc rád, byl to hrozně fajn kluk a já ho poměrně chápal. Sám trpím depresemi a tak jsem si z něj nedělal srandu, na rozdíl od jeho rodičů. Ti se vždy jen začali smát, až se pokusil o sebevraždu, a až z nemocnice ho vzali k psychiatrovi.

Hezky jsem se oblékl, vyzvedl sestřenici u nich doma a šli jsme pěšky za Fredem. Casey bylo 8 a za svým bratrem chodila moc ráda. Cestou jsme se stavili v cukrárně pro dort a v knihkupectví pro knihu. Koupil jsem Fredovi knihu od Oscara Wilda, kterou si přál. Už za půl roku ho nejspíš pustí, pokud bude v pořádku.

Moje sestřenice hopsala asi 2 metry přede mnou. Cesta trvala asi 15 minut. Počet domů okolo nás se zmenšoval a u budovy léčebny už byla jen vrátnice. Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl, ne? Koneckonců bydlet s rodinou v domku s výhledem na starou, polorozpadlou budovu s mřížemi na oknech není asi úplně nejpříjemnější. Casey už prošla vrátnicí dovnitř do areálu. Já jsem se zastavil. Ta budova ve mě vyvolávala zvláštní pocit, protože vedle lidí jako Fred tu byli i psychopati a naprosto pomatení lidé schopní ublížit. Zhluboka jsem se nadechl a došel k vrátnici.

„Dobrý den, jdu navštívit Freda." Řekl jsem klidně. Vrátný tu pracoval odjakživa, takže mě poznal. „Jo, Fredův stav se prý každým dnem lepší... A dneska má narozky, ne?" zachraptěl postarší muž za sklem. „Ano, neseme mu dort a dárek." přitakal jsem zamyšleně. Rozloučil jsem se a došel dovnitř. U recepce čekala Casey a Fred stál vedle ní. Vypadal dobře, rozhodně líp než třeba před rokem.

Usmál se na mě a já ho obejmul. Podal jsem mu dárek a ukázal na dort. „Seš fakt moc hodnej, to jsi nemusel!" Poděkoval. „Prosimtě, to nic neni. Hlavně jsem rád, že ti je líp." Usmál jsem se. „Ten dort musíme sníst v jídelně, pojďte za mnou." Mávnul na nás rukou. Procházeli jsme chodbami starého ústavu. Fred vypadal, že si na to zvyknul, ale na Casey bylo vidět, že je trochu nesvá.

Cestou jsme míjeli mnoho cel. Najednou jsme prošli kolem jedné, která byla skoro plná tmy. Jen skrz žaluzie do ní pronikalo trochu světla. Ta špetka slunečních paprsků osvětlovala betonovou celu, starou nemocniční postel tak z druhé světové války a něco co mi vyrazilo dech. V rohu se krčilo na kost vychrtlé stvoření, s černými vlasy, rozpadlým nosem, ohyzdným obličejem a v rukou svíralo mobil. „K-kdo to je?" Zaťukal jsem Fredovi na rameno.

Otočil se a podíval se na celu. „Jo, to je Selfie." „Selfie?" opakoval jsem. Divné jméno. „Nikdo neví, jak se doopravdy jmenuje, kolik jí je let nebo odkud pochází. Jednou se tady prostě objevila. Jen vím, že měla sklony k Anorexii a prodělala spoustu plastických operací, ale nějakých špatných. Chtěla být perfektní, ale rozpadl se já nos, podobně jako Jacksonovi. A pořád si chce fotit selfie." Řekl mi příběh té stvůry. „To tady pacientům dávají jen tak mobily?" zeptal jsem se překvapeně. „Ne, neblázni. To je jen maketa, aby byla v klidu. „Aha." Řekl jsem a otočil se zpět k cele.

Málem jsem dostal infarkt. Stála tam, přimáčknutá na sklo a dívala se na mě. Okolo ní byla tma, jen její bledý obličej jakoby zářil ve tmě. Nos jí jakoby chyběl, možná uhnil a rozpadl se. Okolo očí měla černo, jen bílé bulvy tvořili dojem žárovek v očních důlcích lebky. Zuby měla špičaté a zkažené. Její černé vlasy nebyly ve tmě vidět. Působila jako zombie, živá mrtvola podléhající rozkladu. Strnulý hrůzou jsem se díval na tu stvůru. Skrz díru pod dveřmi na chodbu unikal ohavný pach, připomínající plíseň, krev a smrt.