Freak's Tales

Šňupálek

PROSÍM ČÍST! Tento příběh je creepypasta o Šňupálkovi (postava se seriálu/knih Moomins/Mumínci), kterou jsem vytvořila jako vtip, tak mi prosím neřikejte že je to naprostá blbost a nedává to smysl, já to vím :) :D V budoucnu budu přidávat i normální příběhy, ale budu ráda když si přečtete i tento.  Zatáhněte si rolety/závěsy, zavřete dveře, zhasněte, uvařte si čaj  a jdeme na to. 

                                                 Horor – Šňupálek

Do říše Mumínků jsem zavítala náhodou. Odešla jsem do světa cestovat a moje nohy mě zanesly až tam. Pamatuju si, jak jsem vyšla z temného lesa na květinami posetý kopec a uviděla to mírumilovné údolí, veselá zvířata a mumínky. Ta rodina byla proslulá svojí pohostinností a přívětivostí, a tak jsem se vydala směrem k jejich domu. Cestou přes most jsem si všimla něčeho zvláštního. Něčeho, co naprosto narušovalo tu přátelskou, otevřenou atmosféru. A to šedo-zeleného stanu, který stál na břehu řeky a podivné osoby sedící před ním. Byl to kluk a měl otrhaný zelený plášť, vysoké boty a špičatý klobouk stejné barvy jako byl jeho plášť. V klobouku měl zapíchlé pírko smočené krví. Do obličeje mu vidět nebylo, jen jsem si všimla že hrál na rezavou foukací harmoniku. Ta melodie byla děsivá, ale omamná. Úplně mě uchvátila a já přemýšlela o tom co tu někdo takový dělá. Děsil mě, rozhodně sem nezapadal. Ví vůbec někdo, že je tady? Napadlo mě. Ale nakonec jsem tyto myšlenky vyhnala z hlavy a pokračovala v cestě. Ale celou cestu jsem měla pocit jako by mě pozoroval.

Když jsem dorazila k Mumínkům, uvítala mě paní Mumínková. "Dobrý den! Vítejte." Byla moc milá. Nalila mi čaj a pan Mumínek mi nabídl nocleh. "A odkud vlastně pocházíte?" zeptal se mě. "Z jedné vesnice, daleko za lesem." bílý tvor s kloboukem jen přitakal a napil se ze svého hrnku. Najednou se ozval smích a ze schodů seběhla Majka, Mumínek a Ferka. Paní Mumínková mě představila. Všichni byli moc milí, jak se o nich říkalo. Povídali jsme si o všem možném, o tom, co zažili, kdo tu ještě žije a tak dále. "Můžu se zeptat, kdo je ten člověk, co bydlí ve stanu u řeky?" řekla jsem opatrně. Jenom jsem si na něj vzpomněla a už mi běhal mráz po zádech. "To je Šňupálek!" Vykřikl Mumínek. To jméno mě zarazilo. "Š-šňupálek?" zopakovala jsem rozpačitě. "Ano, je to náš kamarád. Rád se toulá a má rád přírodu... ale často se někam ztrácí, někdy o něm neslyšíme celé týdny!" posmutněl bílý tvoreček který seděl na trojnožce u stolu. Vypadalo to, že jméno Šňupálek se nikomu nezdá divné... že by něco šňupal? Trochu jako feťák vypadal, o tom žádná. Radši jsem jen zatřepala hlavou a nechala mé myšlenky plynout dál.

"Tady máte pokoj." řekla paní Mumínková a ukázala na dřevěné dveře naproti schodům. "Děkuju mockrát." Pravila jsem vděčně a upřímně. Paní Mumínková se jen usmála a sešla po schodech do kuchyně. Já jsem opatrně otevřela dveře do mého pokoje a naskytl se mi úžasný pohled. Čekala mě útulná místnost s malým krbem, u kterého ležela hromada dříví a zápalky. Naproti byl psací stůl s židlí a vedle něj byla skříň na oblečení. U okna s krajovými závěsy stála dřevěná postel. Bylo na ní světle růžové povlečení a nad ní visel svazek levandule. Celé to zakončila olejová lampa položená na nočním stolku. Vycházelo z ní příjemné, slabé světlo a mě se začalo chtít spát. Neváhala jsem a hned jsem usnula.

Vzbudila jsem se někdy kolem půlnoci. Nevěděla jsem, co mě vzbudilo, a tak jsem se sedla na měkkou postel a nechala se unášet pohledem na noční krajinu z dřevěného okna. "Kdopak ten Šňupálek asi je, co?" zašeptala jsem si pro sebe. Byl zvláštní. Něco mi na něm vážně nesedělo, ale všichni o něm mluvili tak hezky. "Třeba ho musím jen poznat, ne? Třeba je to normální, milá bytost jako mumínci, že?" Ptala jsem se trochu hysterickým hlasem sama sebe. Ale ve skrytu duše jsem věděla že si to jen nalhávám.