Freak's Tales

Pán Chaosu

DISCROD – Pán Chaosu

Nejsem člověk. Nejsem ani obyčejná, smrtelná bytost. Jsem pán chaosu. Já a moji bratři jsme vznikli společně s lidmi. Lidé nás nevidí. Kdyby jenom tušili o naší existenci, nenáviděli by nás. A kdo že vlastně jsem? Že tu povídám o nenávisti, smrti a chaosu? Je to prosté. Každý to někdy zažil, ten pocit, když prostě nikdo neví.

Vzpomeňte si. Ve škole, nebo ve školce někomu něco zmizelo. Ať už to byla pastelka, hračka, nebo peníze. Nikdo se nepřiznal. Protože to nikdo z nich neudělal. Ani vy. Byl jsem to já, nebo některý z mých bratrů. A děláme i mnohem horší věci. Znovu se ptáte „Proč?" a i to je prosté. Lidé jsou moje obživa. Nekonzumuji jejich fyzické schránky, nýbrž jejich strach. Vztek. Hádky. Žárlivost. Řev. Smutek. Beznaděj. Toto všechno mě posiluje. Rozvracím komunity, vztahy i psychické zdraví.

Lidem jsem znám také pod jménem „špatná náhoda". Přihodí se, že někdo něco přehlédne. Něco smrtelně důležitého. Na čem závisí životy dětí, dospělých i seniorů. Ale o tom později, začneme něčím lehčím. Mé techniky, jak docílit rozruchu, vzteku a strachu jsou různé. Mezi ty méně děsivé patří například krást věci nebo je přemísťovat. Tím vytvářím iluzi, že někdo lže. Lidé nesnáší lhaní, obzvláště ve vztazích.

Mojí další oblíbenou aktivitou je rozdělovat snoubence a novomanžele. Stačí najít zamilovaného mladíka, který čeká na svou lásku. Pak jen využít trochu lidských prostředků k tomu, aby vypadal že svou lásku podváděl. Rtěnka na krku, cizí voňavka a hádka, stress a brek jsou na světě. Ovšem já nezůstávám jen u těchto „malých" kousků. Někdy provedu něco horšího. Mnohem příšernějšího.

Jednou v minulosti se stalo že obsluha letadla zapomněla zapnout cirkulaci vzduchu v klimatizaci letounu. Všichni pasažéři se otrávili a usnuli. Navždy. A kdo za to mohl? Ne stevardi, ne auto-pilot. Já. Představte si rozhlížejícího se člověka. Za ním se objevím já. Svojí neviditelnou rukou mu na chvilku zakryji oči a on přehlédne maličkost na které závisí doslova hromada životů. Nebo nefungující požární hlásič. Či požár, který se rozhoří sám od sebe. Nevysvětlitelné katastrofy, náhodná úmrtí a chyby. Lidské chyby. Spousta lidí se diví, že se lidstvo neponaučí z toho, co udělali. Ale oni za to často nemůžou.

Teď si říkáte, co jsem to za odpornou bytost, nemilosrdného vraha, ale já to dělám z jediného důvodu – chci přežít. A protože tohle zní jako nehorázně sobecký důvod k masovému vraždění, udám vám důvod další. Reguluji počet lidí. Představte si, že by lidstvo nikdy neudělalo žádnou chybu, neválčilo by. Zní to krásně, že? Ale to je jen klam. Země by byla ještě více přelidněná, než je tomu dnes.

Právě jsem vám vysvětlil že já si vlastně neužívám, ale odvádím svou práci. Ovšem to bych nebyl ani zdaleka upřímný. I já si chci občas něco užít. Pobavit se, zasmát se. A jsem krutý. Nejsem jediná, takzvaná „příšera" v tomto světě. Ale hrdě mohu říct, že má pozice je vysoká.

Určitě jste někdy měli pocit, že vás někdo sleduje. Možná jste ani neslyšeli žádné kroky, ale něco vás zkrátka donutilo prchnout. Vzít nohy na ramena a utíkat do bezpečí. Nebo ten pocit že vás něco sleduje ze sice tmavého, avšak naprosto prázdného koutu místnosti. Nejste blázni. Vždyť tyto situace ve vás vyvolávají strach, nejistotu a úzkost a tím vším se jí živím! To nepříjemné „něco" za vašimi zády, to „něco" co vás pozoruje, to „něco" co skřípe a hýbe dveřmi i když není po větru ani stopy, to všechno jsem já. Ano, může to být i jiná nadpřirozená bytost nebo jeden z mých bratrů. Na tom už nezáleží, každopádně mně i mým bratrům a dalo by se říci „kolegům" dělá radost vás děsit.

Ale toto všechno jsou zatím vlastnosti mého fyzického těla. A přestože jsou podivuhodné, ještě úžasnější je jak si umím zahrávat s myslí mé oběti.

Jako první uvedu příklad na mnoha politických vůdcích. Rád jim utvrzuji myšlenky v hlavě. Ačkoliv jsou naprosto absurdní a nereálné. Ovšem to nejlepší teprve přijde. Sebe-vražda.

Pojem „sebevražda" není úplně přesný, jelikož ano, oběť se sama připraví o život, ale já jsem ten, co jí k tomu dovede. Toto platí i pro sebepoškozování. Vyzvedávám temné myšlenky nad ti veselé, nasazuji smuteční roušku přes oči těm, které chci potrápit. Ovlivňuji i sebevědomí, jiným ho odeberu a jiným přidám. Obojí jen tvoří utrpení.

Ale teď jsem trošku odbočil, vrátím se k té sebevraždě. Spousta lidí nemá tu kuráž. Nemá vůli, překročit hranici střechy, projet stříbrnou lodí proti proudu svých žil, pozřít nadměrné množství něčeho co mu má ulevit či vypít jed. Ale já jim tu kuráž dodávám. Podporuji je, daruji jim odvahu. Než opustí tento svět, trpí. Jsou nelidsky týraní a po jejich skonu trpí jejich příbuzní. Ovšem toto je jen o dodávání odvahy a vůle učinit činy kterým se chceme vyhnout. A to pořád není to nejlepší.

Sice jsou to opravdu unikátní případy, ale zato jsou ty nejšťavnatější. Ty nejmorbidnější. Ty nejkrutější a nejbezohlednější. Ukážu vám to na jednoduchém příkladu. Dítě slíbí rodičům, že zajde koupit cibuli na nedělní oběd, a tak rodiče vyčkávají doma. Potomek se vzorně přesunuje k obchodu, ale cestou ze schodů uslyší nějaký rámus ve sklepě.

Děti jsou zvědavé, neoparné a především milované, což z nich činní ideální kořist. Pomalu sestoupají do sklepa a už teď z nich čiší nervozita a nejistota. Vstoupí do chladného sklepení. Kde se vzal, tu se vzal průvan a zabouchne za dítětem dveře. Úzkost stoupá. „Halo? Je tu někdo?" praví nejistě nebohé dítko. Nic se neozývá. Dveře nejdou otevřít, co teď? V poslední místnosti na konci chodby se svítí, třeba tam někdo je a pomůže tomu chudáčkovi. Dítě se pomalým krokem vydává ztrouchnivělou chodbou dál. Když vstoupí do místnosti, rozhlédne se. Nikde nikdo. Najednou se zabouchnou i dveře od této místnosti. Z chodby jsou slyšet kroky. Dítě radši zaleze pod pracovní stůl. Začnou se před ním objevovat stíny a hmyz. Lidské mládě se rozbrečí a začne panikařit.

V tom se zjeví „bubák". Nejhorší hrůza dítěte. Pronásleduje nebohé mládě po místnosti, je hlasitý, a děsivý. Není úniku, alespoň to si dítě zprvu myslí. Po delší či kratší době mu dojde že je jedna cesta pryč. Cesta pryč z tohoto světa. Buď zaváže provaz okolo traverzy u stropu, vezme rezavý šroubovák nebo nůž a bodne. Či najde ředidlo. A ukončí svoje trápení.

Mezitím rodiče čekají, snaží se potomka najít, volají polici a až vše zjistí trpí.

A já sílím.

To je to, co mě činí šťastným. Divíte se, že jsem vám toto řekl, co? Myslíte, že vás zabiju? Nebo vás snad nechám jít? Ne, tak jednoduché to není. Smrt by byla vysvobozením. Nechat vás jít je moc snadné. Neřeknu vám, co přesně se s vámi stane, jen pamatujte, že chaos je vám stále nablízku. A bedlivě vás sleduje.

Ták, tohle je taková mikropasta, doufám že se vám líbila. Asi to ani není tak strašidelné, ale přišlo mi to jako celkem zajímavý koncept. Budu ráda za každé přečtění nebo koment a nápad jak něco vylepšit, buďte vystrašení, dejte si čaj a ahoj!

/=r3&|<