Prázdninový zázrak (Martin Garrix Fanfikce)

Kapitola 6

Po pár minutách záchranka přijela. Odvedla jsem je do klubu k našemu stolu. Po několika okamžicích byl Julian na vozítkách a zrovna ho nakládali do auta. Jel s ním do nemocnice Martin a Dillon. Zbytek jsme nesměli jet. Bylo mi tak strašně líto, že jsem nemohla být s Martinem, abych ho když tak uklidnila. 

Zavolali jsem si všichni taxi a nějak se do dvou aut naskládali. Seděla jsem v autě s Jayem a Tiëstem. Seděla jsem mezi nima. Oba mě chytli za ruce. Věděli, že jsem se s Julianem dost sblížila,ale já věděla, že oni potřebují taky uklidnit. Znají ho déle než já, takže je to muselo dost vzít. Drželi jsme se za ruce až k našemu hotelu a jakmile jsme vystoupili, oba mě chytli kolem ramen, a tak jsem jim to oplatila. S nepřítomným výrazem jsme všichni došli do pokoje. Okamžitě jsem odešla do pokoje, kde jsem se svlékla, oblékla si kraťasy a volnější černé triko. Udělala jsem si culík a nakonec jsem se rozhodla, že si půjčím nějaké Martinovi teplé ponožky. Když jsem došla do obýváku, kluci tam nebyli. Tak jsem si šla udělat teplý čaj. Pak jsem si sedla k oknu, pod sebe jsem si dala deku a polštář abych se mohla opřít. Jako na zavolanou začalo hrozně pršet. Sice byla noc a tma, takže nebyl déšť prakticky vůbec vidět, ale aspoň jsem ho mohla poslouchat. Nakonec jsem si hodně potichu pustila smutný písničky.  Slyšela jsem kroky a tak jsem se otočila. Směřoval ke mně Dimitri a Michael. Nic jsem neříkala a oni prostě přišli, sedli si vedle mě, oba mě objali a začali se dívat ven se mnou...Když jsem se asi za dvě hodiny probudila, seděli kolem mě všichni, každý byl těsně u mě a taky spali. Nakonec jsme se probudili všichni asi v osm ráno protože mi někdo volal. Když jsme se všichni koukli na displej mého mobilu, lekli jsme se. Musela jsem to zvednout. ,,Ahoj Martine, co se děje?" zeptala jsem se trochu vyděšeně a po očku jsem viděla, že kluci upírají své pohledy na mě. ,,Ahoj Amy, hele můžete sem všichni přijet?"řekl mi. ,,No můžeme, do 45 minut jsme tam, dobře?" odpověděla jsem. ,,Dobře, díky. Zatím se měj zlato," pozdravil nakonec a najednou jsem měla slzy v očích. Kluci to zaregistrovali a buď mě chytli za ruku, za ramena nebo mě hladili na zádech. ,,Zatím Martine," odpověděla jsem a ukápla mi slza. Musím být silná, řekla jsem si. ,,Kluci oblékat se. Snídani si rychle koupíme po cestě. Volám taxi, jo?" oznámila jsem jim. ,,Jede se mým autem. Nebudeme zbytečně platit za taxi," zastavil mě Jay. ,,Fajn, takže za ani ne deset minut odcházíme," zavolala jsem na ostatní naposledy. Všichni jsem byli nastoupeni před hotelem za míň jak 10 minut, bylo nám totiž jedno co jsme si vzali. Já na sebe hodila legíny, croptop, mikinu a na nohy boty Nike a kluci jeli většinou v teplácích a nějakém triku. Jakmile naše auto zastavilo u nemocnice, všichni jsme z něho vystřelili a sprintovali do nemocnice. Zjistili jsme si, kde Julian leží a vyběhli jsme schody do asi pátého patra, protože se nám nechtělo čekat na výtah. Upřímně jsme museli vypadat dost vtipně, jak jsme takhle ve skupince běželi. Hned co jsme viděli Martina, rozeběhli jsme se k němu. Zaregistroval nás brzo, takže ještě stihl vstát. První jsem k němu přiběhla já a pak kluci a všichni jsme stáli v objetí. Pak jsem slyšela jak Martin vzlykl. Objala jsem ho ještě pevněji a ostatní to asi zaregistrovali taky a objali nás také silněji. Po asi 15 minutách jsme se odtáhli, šli si sednout do křesel a konečně se dozvědět, co Julianovi je. Dozvěděli jsme se,že prostě z ničeho nic omdlel a pak se praštil o roh stolu a jak dopadl, způsobilo mu to otřes mozku. Jakmile to Martin dořekl, všichni jsme odvrátili pohledy. Nakonec nás pozvali dovnitř. Julian už byl vzhůru, takže jsme se k němu nahrnuli a všichni jsme ji objali a začali si povídat. Ale já si všimla že někdo chybí. Nebyl tam s námi Jay. Tak jsem se zvedla a šla ho hledat. Seděl na sedačce a vypadalo to,že měl slzy v očích. Rozběhla jsem se za ním. Když mě zaregistroval, oči se mu slzami zalily ještě víc. Na nic jsem nečekala a šla ho obejmout. Chvíli brečel a pak se narovnal a podíval se na mě. Chytla jsem ho za ruku a zeptala se, co se stalo. Podíval se na mě ale řekl mi:,, Amy promiň,ale já opravdu nemůžu. Mrzí mě to. Ale děkuju se si za mnou přišla." Bylo mi líto, ale musela jsem ho respektovat. Stiskla jsem mu ruku a usmála se na něj. Pak vyšli i kluci a chystali jsme se na cestu domů.

Další kapitola po dlouhý době. Omlouvám se ale poslední dobou nemám moc cas,ale brzo zase budou vycházet pravidelně. Snad tu mám ještě někoho,kdo čte...

S pozdravem vaše Nikolka❤❤❤