Prázdninový zázrak (Martin Garrix Fanfikce)

Kapitola 1

Je asi devět ráno a já se konečně probudila. Tak první den v LA začíná, řekla jsem si v duchu.

,,Bré ráno Amy!" přišel Jonas do mého pokoje a lehl si vedle mě. ,,Dobré Johnny!" pozdravila jsem svého o dva roky staršího bratra. ,,Mamka mi řekla, že tady ten měsíc máme volný program. A jelikož ty máš zítra narozeniny, tak si od zítřka budeš moct dělat co chceš,tím myslím pít samozřejmě. Ale dneska ještě ne, ale já jo!" zasmál se mi. ,,Supeer. Ještě že nám dali volnou zábavu. Už mám hlad,to mi připomíná...už si snídal?" ,,Jojo, všichni jsme snídali. Hele rodiče se jdou podívat po městě. Já asi půjdu s nima. Mám říct, že ty budeš mít něco svého?" ,,To by si byl zlatej, děkuju moc. Ale teď běž. Ráda bych se oblékla, jo?" poprosila jsem ho. ,,Takže se večer uvidíme. Zatím papa!" zamával mi a já jemu nazpět. Vrhla jsem se k šatníku a vybrala si šedé teplákové kraťasy a jednoduché černé tílko. Po snídani si nejspíš půjdu zaběhat, takže jsem si vzala ještě sluchátka. Vyšla jsem z pokoje, zamkla a vydala jsem se k výtahu. Nastoupila jsem a začala projíždět sociální sítě. Když jsem vystoupila z výtahu, do někoho jsem narazila. ,,Bože můj, strašně se omluvám. Nedávala jsem vůbec pozor," začala jsem drmolit. ,,V pořádku. Nic se neděje," promluvil na mě vlídným klučičím hlasem. Když jsem zvedla hlavu, setkala jsem se s krásnýma očima toho roztomilého klukem. Může být tak stejně starý jako já, pomyslela jsem si. ,,A ty si v pořádku?" zeptal se mě. ,,Jo naprosto. Nic se mi nestalo." ,,To jsem rád. Mimochodem jmenuju se Martijn, ale říkej mi Martin," řekl s úsměvem na tváři. Má holandský přízvuk,  pousmála jsem se nad svojí myšlenkou. ,,Já jsem Amy," odpověděla jsem mu. ,,Kampak vyrážíš?" zeptal se najednou. ,,No, jdu na snídani a pak půjdu běhat. Nechceš mi při snídani dělat společnost?" nabídla jsem mu, ale pak mi došlo co jsem řekla. V duchu jsme si začala nadávat za to, že jsem pozvala naprosto cizího kluka se mnou na snídani. Nebo cizího...někoho mi strašně připomínal, jako bych ho už někde viděla... K mému překvapení souhlasil. Tak jsme se vidali na snídani a ukázalo se, že on taky nejspíš nesnídal. Když jsme se loučili, vložil mi do ruky papírek. Než jsem stihla cokoliv říct, byl už ve výtahu. Rozbalila jsem ho a stálo tam: Zítra v šest večer před hotelem. Vem si něco elegantního.. Martijn. Myslela jsem, že začnu skákat radostí. Ale jsem přece pořád mezi lidma, tak se aspoň půjdu zklidnit běháním.

Když jsem přišla na pokoj, byla asi jedna. Hlad jsem vůbec neměla, tak jsem vynechala oběd. Místo toho jsem si dala sprchu a rozhodla se pak jít za Katie,mojí nejlepší kamarádkou, která se svou rodinou přiletěla o den dřív než my. Zaklepala jsem na její dveře a slyšela jsem, jak jde ke dveřím. ,,Překvápko!" zavolala jsem na ní. ,, Amy, přisla si!" na její tváři se objevil velký a upřímný úsměv. Když mě pozvala dovnitř, začala jsem jí povídat o dnešním dopoledni, no spíš o Martinovi. Jakmile jsem skončila, žačala povídat ona. ,,Taakže on tě pozval někam ven a to jste se dnes poznali?" Jen jsem jí přikývla. ,,Tak to je skvělý! Takže za deset minut se jde nakupovat, vybereme ti něco na zítřejší večer. A zítra ti pomůžu s make-upem a s vlasama. Ještě jednou..za deset minut u tvýho pokoje jasný?" Tohle na ní miluju, to její plánování. ,,Ano paní!" postavila jsem se do pozoru a než po mně Katie stihla hodit polštář, byla jsem z jejího pokoje venku. Po zavření dveří od mého pokoje jsem se svalila na postel. Pak jsem se koukla na hodiny. ,,Dobrý, tak už bych radši měla jít vybírat co si teď vezmu na sebe," řekla jsem si a ještě jsem si v rychlosti pustila písničku od Alana Walkera - Alone. Nakonec jsem stála před zrcadlem v krátké černé sukni, s bílým topem a černýma botama na podpatku. K tomu jsem si vzala malou černou tašku přes rameno na mobil a na peníze.  Někdo klepal na dveře a jelikož už uběhlo přesně 10 minut, musela to být Katie. Otevřela  jsem  dveře a pochválila jí ,, Přesně na čas!" ,,Já vždycky," odpověděla mi. ,,Mimochodem sluší ti to, kočko," dodala. ,,Děkuju, tobě taky, kotě," mrkla jsem na ní a pak jsme se obě začaly smát. Co já bych bez ní dělala.

,,Copak si dneska dělala?" zeptala se mě mamka, když jsme zrovna večeřeli. ,,No byla jsem si zaběhat a pak jsem byla s Katie nakupovat. Potkala jsem totiž jednoho kluka a pozval mě zítra večer někam ven," řekla jsem nakonec. ,,Kolik tomu mladíkovi je?" okamžitě se ptal táta. ,,Tati, je mu 21, ale tak snad už jsem dospělá ne? Zítra mi je přece 21, takže dospělá i na USA," odpověděla jsem mu vlídným hlasem a nad slovem USA jsem se pousmála. ,,Táta o tebe má jen strach, stejně jako máma a i já. Vyřiď mu, že pokud ti ublíží, najdu si ho jasný? Mojí mladší sestřičce nikdo ubližovat nebude!" Oznámil mi Jonas. ,,Nebojte se, dám si pozor," ujistila jsem je a pak jsem se omluvila z večeře, protože jsem byla unavená. Bylo to divné, ale dneska jsem usla hodně brzo, asi okolo desáté. A ještě ke všemu jsem usínala s myšlenkou na Martina. Je tak roztomilý. Ale pořád mi někoho tak strašně moc připomíná, jako bych už ho vážně někde viděla.  A to jméno, ten přízvuk... S těmito myšlenkami jsem usnula.

Ták první kapitola je tu. Snad se vám bude líbit a omlouvám se za případné chyby. Je to moje první fanfikce, tak mi dejte kdyžtak vědět v komentářích, co bych měla třeba zlepšit nebo tak... S pozdravem vaše Nikolka ♥♥♥